Vítejte 
na stránkách určených nejen našim kamarádům a známým

Komu jsou tyto stránky určeny?

  • všem, kteří nám pomáhají, zajímají se o to, jak se nám vede, podporují nás...
  • všem, kteří se ocitli v podobné situaci a hledají zkušenosti a tipy, jak to všechno zvládnout
  • všem, kteří by nám chtěli pomoct, ať už radou nebo finančně nebo jakkoli jinak

Děkujeme službě webnode, která nám poskytla i na rok 2019 zdarma prémiový balíček.


Aktuálně

Velmi moc moc moc děkujeme webnode, že nám i na další, tedy už třetí rok, věnovala zdarma profi balíček služeb, abychom tu mohli mít spoustu informací nejen o nás, ale i pro ty, kteří se dostali do podobné situace jako my a shání informace jako my na začátku. S několika lidmi, kterým naše stránky pomohli, jsem v kontaktu a moc nás těší, že to tak je a že to tak může být i celý další rok! Velký dík!

Děkujeme moc Lucii Fialové za krásný článek a všem z MWŠ Dusíkova za krásné dva roky ve školce... Článek k přečtení zde

Fotky z návštěvy policejního prezidia zde.

Článek o návštěvě na ARU a o setkání se šéfem dopravní policie najdete zde a zde.


Co je u nás nového?

16. 7. Minulý týden jsme si užili prázdniny zase trochu jinak - Péťa na chalupě s tetou a babičkou a já se skvělou kamarádkou, která měla při našem pobíhání městem vždy pochopení pro můj dvakrát operovaný krk a nutnost odpočívat častěji než je běžné... Péťa mi z dovolené přivezl dárek nejkrásnější. Ve sklárně "A je to" mi SÁM!!! vyfoukl vázu. Vůbec jsem nechtěla věřit, že už mu to takhle fouká a umím si představit, kolik práce mu to muselo dát. Prostě dárek nejcennější.
A tento týden mi opět dělá jenom radost. V pondělí jsme byli na logopedii, kde absolvoval menší poslechový testík a dosáhl 50 správných odpovědí z 50 :), což paní logopedka označila za opravdu mimořádný výsledek, zvlášť když Péťa ještě není ani školák. A dneska mě Péťa málem rozbrečel při ergoterapii, protože poprvé zvládl sám ťuknout levou rukou do xylofonu. Dalo mu to strašnou práci a velké soustředění, ale několik pinkanců tam bylo a hlavně se jedná o první náznak funkčního pohybu levé ruky - v což nikdo z nás ani nedoufal... Ten kluk mě prostě nepřestane překvapovat :).

4. 7. Včera byl jeden z těch dní, kdy se nestane NIC zásadního jakože by člověk zakopl o zlatou cihlu nebo našel ztracenou lásku z dětství, ale prostě je to prima den - ráno si člověk jede do práce a je rád, že jede do práce, kterou MÁ, navíc ho i baví, v práci si dělá to, co už dobře zná a nejsou to žádné nervy, zajde na oběd s kolegy, kteří jsou báječní prostě tím, že jsou báječní :), odpoledne absolvuje angličtinu s lektorkou, se kterou se zná už tak dlouho, že zdaleka nejde jen o angličtinu, ale o rozhovor (sice v AJ :) ) s prima člověkem... a po práci prima posezeníčko s vyhlídkou na Prahu se skvělou kolegyní z práce...  a pak člověk dorazí domů, kde ho přivítá chlupatý mazel, v postýlce usíná druhý nechlupatý mazel :) a švagrová jen hlásí, co vše je hotové a zařízené a že vy máte pro dnešek padla.... no prostě parádní den :D.

29. 6. Jejda, až jsem se lekla, jak dlouho už tu od nás není žádná zpráva. Konec školního roku byl velmi nabitý různými akcemi.. nejprve nás čekalo pasování školáků ve školce, což je každoročně velmi hezká a pro nás maminky dojemná akce, na které vždy jedna třída - rodiče - hrají divadlo pro všechny návštěvníky. Tentokráte to vyšlo na naši třídu, což si Péťa dost užíval - že maminka hraje komornou :D ve Sněhurce a 7 trpaslících. Nicméně znamenalo to nácvik na divadlo a shánění kostýmů atd... do toho ještě třídní schůzky ve škole... naštěstí máme velkou rodinu a opět se zapojili všichni, takže jsme vše dobře zvládli. Z 20. na 21. 6. předškoláci ve školce dokonce přespávali. Úplné přespání jsme nezvládli, ale byli jsme ve školce dokud se nezalezlo do spacáků, a pak jsme se přesunuli o kousek vedle ke strejdovi na přespání... no a na společnou snídani už jsme zase byli ve školce. Během dopoledne jsem se stačila ještě hodinku prospat a po obědě jsme rovnou ze školky odjížděli do Břeclavi, kde byla naše první zastávka naší dovolené se strejdou - mým bráchou a jeho rodinou. Strávili jsme tu dva prima dny s výletem na Kobylí vrch, kde je bezbariérová vyhlídka, a pak jsme se jen tak flákali :). V neděli jsme se přesunuli do Patinců na Slovensko. Jak se ukázalo, tak být téměř celý den v bazénu s termální vodou, je pro Péťovu rozhozenou termoregulaci ideální volba. Takže jsme strávili 4 dny naložení ve vodě a večer jsme posedávali před hotýlkem značně nastříkáni repelentem :). Cestu zpátky už jsme zvládli v kuse, ale byli jsme na cestě i s přestávkou na oběd a nutné zdravotnické úkony... skoro 9 hodin, takže jsme toho měli plné kecky. Já extra... No a dneska už jsme měli být zase s našemi tanečnicemi - Primaverkami - na vodě, jenže... zítra má být cca 34 st. a to bych Péťu na vodě uvařila. Tak jsme tentokráte zůstali rozumní a vodu radši odvolali, ač nám to je líto... Snad to vyjde příště :)

12. 6. Po návratu z hipošky jsme se doma moc neohřáli a druhý den zas cestovali do Vinoře, kde jsme týden docházeli na cvičení podle Feldenkraise. Péťa se musel poprat s těmi vedry, což je nejhorší právě těch prvních pár dní, kdy vedra nastanou a než se s tím Péti termoregulace vyrovná, ale zvládl to dobře. Ve středu navíc úspěšně zvládl vyšetření pro předškoláka v SPC na Vyšehradě a odpoledne už zase cvičil. Velký zážitek byl ve čtvrtek po cvíču přesun na výstaviště Letňany vybrat stan :). Péťa už totiž zvládne v noci několik hodin bez kyslíku a zároveň máme skvělý koncentrátor kyslíku s bateriemi na 8 hodin, takže konečně můžeme zkusit spát jednu noc pod stanem... což nás brzy čeká, ale raději o tom radši ještě pomlčíme, abychom to nezakřikli :). No a v pátek odpoledne byl zážitek ještě mnohem větší, protože jsme byli v leteckém muzeu ve Kbelích s úžasným průvodcem, který věděl o letadlech a létání úplně všechno!
V sobotu ráno jsme si zabalili, rozloučili se v hotýlku a vyrazili domů. Tam jsme vyházeli věci z auta, rychle do sebe kopli oběd a už frčeli do Brandýsku, kde měl Sbor dobrovolných hasičů oslavu 130 let od založení. Na akci dorazili dokonce i hasiči z Kladna a zrovna směna, kterou Péťa zná, tak jejich velitel měl fanouška, který od příjezdu auta s plošinou fandil "Bóďa, Bóďa!" :)

6. 6. Minulý týden jsme úspěšně zvládli týden intenzivní hipoterapie a cvičení. Péťa začínal cvičit v 8:15 a končil kolem 16. hodiny - pouze s pauzou na oběd. Vydržel celý týden, i když poslední den už byl hodně unavený, cvičil se slzami na krajíčku, ale docvičil to všechno. Jen závěrečnou masáž skoro celou prospal :). Ovšem úspěchy byly znát už během pobytu. Zase má Péťa hlavu a trup o něco pevnější a pravačka, která jinak velmi trpí zkracováním, protože aktivní biceps je téměř pořád zaťatý, se podařila protáhnout až skoro na 100 %... což se nestalo už ani nepamatuju. Odměnou za ten náročný týden byla pro Péťa zastávka na Dni dětí s Armandi Therapy Clinic, kde si Péťa s jeho milovaným Michalem z Kouzelné školky zablbnul u mikrofonu a za odměnu dostal medaili z lepící pásky :) (kdo znáte Michala a Kouzelnou školku, víte o čem je řeč :D). Byl to náááádherný a velmi užitečný týden! Díky moc všem holkám z Caballinu.

24. 5. Máme se teď... ufffffffffff... ale parádně :). Celé dny někde lítáme - školka, škola, cvíča, vyšetření... Všechno je teď ve znamení končícího školního roku - doháníme předškolácké práce, které mají děti ve školce a Péťa nestíhá všechno, jak by bylo potřeba, protože chodí "poo", abychom mohli odpoledne lítat zase po hipoškách, fyzioterapiích, masážích apod., takže doděláváme věci doma po cvíču než jdeme spát, já pak po večerech (a nocích) řeším kromě své práce ještě organizační věci spojené s nástupem do školy (a že toho je...), aby v září byly všechny pomůcky k dispozici, Péťa měl ve škole na čem sedět, na čem pracovat... máme opět veeeeeeeeeliké štěstí, že máme úžasné zázemí ve školce i škole i v SPC (speciálně pedagogické centrum), takže všechny přípravy jsou v plném proudu, vše se řeší a Péťa už se do školy strašně těší. Od té doby, co nemá peg, jakoby rozkvetl... myslím, že se mu hodně ulevilo i psychicky. Strašně ho to štvalo. Takže jsme dostal pochvalu od paní doktorky, jak krásně mluví, jak má konečně krásnou barvu a zase má trup o něco pevnější. Dokonce už zvládl jízdu na koni bez fyzioterapeutky, která s ním normálně na koni sedí, aby se o ní mohl opírat. Sice ho dvě fyzioterapeutky musely samozřejmě fixovat, aby se opíral o lokty, ale na koni seděl sám :D. A máme další metu naší cesty... Zjistili jsme, že Péťa už si zase zvládne dýchat trochu lépe sám (na dortu si všechny svíčky sfoukl postupně sám :) ), takže bychom rádi začali zkoušet spaní bez nutnosti být pořád připojený na kyslík. Že bychom se časem vyspali při úplném tichu bez hučení koncentrátoru kyslíku? Držte nám prosím palce ;).

9. 5. Naše delší prodleva tentokráte není daná tím, že bychom řešili nějakou jobovku, ale tím, že hned po oslavě narozenin, jsme jeli na školku v přírodě. Ve waldorfských školkách jezdí s dětmi i rodiče nebo celé rodiny, takže jsme s Bastíkem jeli taky :). A užili jsme si to všichni tři. Počasí sice mělo být hrozně hnusné, ale nakonec byla "jenom" zima, ale déšť (ani sníh) nám program nezkazil. I moje záda tentokráte tolik netrpěla, protože s námi s dětmi do lesa jezdil ochotný tatínek jedné holčičky a Péťu vytáhl do všech kopců a přes kořeny.... a po pár dnech přijel "náhradní asistent" za naši asistentku, které si bohužel udělala něco s nohou a nemohla s námi jet. A toho Péťa miluje a řádí spolu jako černá ruka, takže orientační běh jsme skutečně zaběhli apod. :) Zpívali jsme, hráli na nástroje, tkali taštičku, stavěli skřítčí domečky a zvládli jsme ale i sportovní odpoledne a to se všemi disciplínami včetně šplhání po žebříku :). Krásným zakončením bylo divadlo - pohádka, kterou rodiče vždy chystají tajně pro děti a díky tomu, že přijel na víkend Péti asistent jsem si mohla zahrát divadlo i já. Byl to krásný týden. Musíme si školku užít ještě, co to půjde, protože je nám tam zkrátka dobře :). Teď je tedy naše třídička ve školce poloprázdná - ta zima skolila spoustu dětí i paní učitelku. Tak doufám, že nám se ta nemoc vyhne, zatím se držíme statečně.

27. 4. Děkujeme moc všem gratulantům, kteří přišli, aby s námi oslavili Péťovy 7. narozeniny a že se nás sešlo :). Péťa si opět přál, abychom se sešli v kostýmech a už jenom tím bylo o zábavu skutečně postaráno.  Kromě naší rozsáhlé a úžasné rodiny, tvořila základnu gratulantů samozřejmě školková přesila :) podpořená školkovými rodiči a dokonce i milovanou paní učitelkou, ovšem zastoupen byl i hasičský sbor z Kladna, našel se i zástupce policejního sboru :), nechyběly ani zdravotní sestřičky... tedy komplet záchranné složky a spousta našich přátel, kteří nám pomáhají v naší cestě a v našem každodenním boji.
Moc nás potěšilo, že dorazila i Péťova spíš už kamarádka než "jen" fyzioterapeutka, která má velkou zásluhu na tom, že Péťa zvládl sfouknout všech sedm svíček :), náš starý známý odborník na všechny možné vozíky a specilání kočárky a nový kamarád párek v rohlíku s ananasem :D. Neseznámili jsme se zrovna při šťastné příležitosti, ale to rozhodně nebrání tomu, abych byla ráda, že jsme měli možnost se poznat a jsem ráda za společné veselé chvíle a sdílenou radost při všech Péťových pokrocích...
A děkujeme samozřejmě všem, kteří na oslavu nemohli dorazit a popřáli Péťovi všemi různými dálkovými způsoby :). Moc děkujeme, že nám držíte palce a jste s námi!

24. 4. Dneska je Péťovi 7 let! Oslavu máme sice až v sobotu, ale i tak jsme mu dneska popřáli. Navíc si přesně dneska vyzvedl na poště balík z Lanškrouna ;) a má z něj velikou radost. Děkujeme všem za krásná přání!

22. 4. Veselé Velikonoce :). My jsme si je letos opravdu užili. A Péťa si se svou partou chlapu vykoledoval kromě plného košíčku i pizzu. No můžu být hlavně ráda, že se vrátil střízlivý, protože používá novou verzi básničky:
Hody hody doprovody,
my nepijem žádný vody, 
vajíčko nás neláká, 
nalijte nám panáka :) 

19. 4. Jsme doma a bez hadičky! Vše šlo skvěle, díky Zdravotním klaunům i bez stresu (viz mé povídání "Nos na operační sál" v sekci Počtení) a včera nás pustili z nemocnice. Byla jsem moc ráda. Mohla jsem být s Péťou na pokoji, ale bylo to vykoupeno dvěma nocemi na rozkládací matraci, což pro můj dvakrát operovaný krk byla trochu vražedná kombinace... dohromady s tím, že jsem dva dny pořádně nejedla, jak jsem byla nervózní a spoustou nervů a fyzické námahy - balení, nošení tašek, vybalování.. no, domů jsem dojela zase v nějakém módu vydrž to :). Naštěstí doma už na nás čekala hlídací babička, tak jsem měla možnost zalézt si na odpoledne do postele a spát a polykat prášky na bolení hlavy. Takže dneska už bylo dobře, Péťa je veselý a neuvěřitelně "vyspídovaný" :), tak zničil dvě babičky, mě i Bastíka :), který se krásně učí Péťu poslouchat. Zkrátka to vypadá, že Velikonoce si budeme moct užít a to pořádně :D.

13. 4. Minulý víkend se u nás vyrábělo na školkový velikonoční jarmark, takže u nás řádilo 9 dětí, z toho 8 kluků, takže v jednu chvíli jezdily 3 elektrické lokomotivy, do toho se střílelo z pistole, do toho řvala Péťova motorová pila, fukárek, křoviňák... a aby toho kraválu nebylo málo, tak Péťa předváděl motory letadla, které létalo nad mašinkami... no, užili jsme si to parádně :). 

Tento víkend odpočíváme a flákáme se a to i pro to, protože nás v úterý (tak trochu mimo plán) čeká nástup do Motola a ve středu čeká Péťu operace - konečně se zbaví pegu (výživové sondy do bříška). Máme z toho velkou radost, jen nás překvapilo, jak brzy jsem dostali termín a na Velikonoce jsme měli zrovna letos velké cestovní plány... ale neva, vše se dá odložit a posunout, hlavní je, že další hadička bude pryč :D. Tak nám prosím držte palce, ať jde vše, jak má a můžeme si Velikonoce užít doma.

4. 4. Malá exkurze do české byrokracie... V prosinci volám na úřad, že nám v březnu konci kartička ZTP/P, tak kdy mám žádat o novou...'Přijďte v lednu'. Tak jsem naklusala hned první týden v lednu.. začátkem března volám na úřad, že nám pořád nic nepřišlo.. týden na to přijde dopis, na kterém je přilepený papírek s textem ZTP/P. Tak s radosti běžím na úřad, kde se dozvím, že přijde ještě jeden dopis, kde bude teprve rozhodnutí... ale až tak za 14 dní... Tak za 14 dní vyzvedávám už čtvrtý doporučený dopis a dnes jdu na úřad pro kartičku. Na úřadě se dozvídám, že kartička už se nevydává na počkání, ale trvá to dalších čtrnáct dní, přijde k tomu opět další dopis a až s tím si můžu kartičku vyzvednout. Ještě řešíme, jestli není možné poslat kartu rovnou do výroby, to by trvalo jen týden. Ne, nejde to, protože úřadu se ještě nevrátila doručenka z dopisu, který jsem vyzvedla. Tak se ptám, proč se čeká na doručenku,když jim ukazuji,že dopis fyzicky mám s sebou a tedy jsem ho vyzvedla...a doručenka jsem předpokládala, že slouží k tomu, aby úřad věděl, že jsem dopis vyzvedla... na to už existuje jenom jedna odpověď 'úřad je úřad'. Ta samá odpověď je asi na otázku, proč dřív bylo možné udělat průkaz na počkání a teď to trvá 14 dní... když je průkaz úplně stejný :).... a vyzvednutím kartičky to nekončí. Protože kartičku na parkování vydává zase úplně jiný úřad, který ji ale nevydá, dokud nemáte první kartičku 😁.

Takže suma sumárum... místo 3 měsíců to bude spíš 4-5 měsíců, úřad poslal 4 dopisy,které musel někdo napsat, jeho nadřízený podepsat,někdo to musel dát do obálky, odnést na poštu... ale jen jeden dopis je důležitý, vše šlo doporučeně s cenovkou od posty cca 50 Kč... my museli kvůli kartičce na úřad 3x (to ma Péťa štěstí, že já mám nohy zdravé, pro vozíčkáře to musí být očistec... navíc 2x nefungovala na úřadě plošina...) Aspoň díky Bohu za to, že revizní lékař Petrovi jako zvláštnímu případu :) přiznal ZTP až do plnoletosti. Běžně se totiž kartička dětem vydává na 5 let... proč rodičům v jejich situaci nezařídit příjemné vycházky na úřad, že?


2. 4. Dneska byl velmi důležitý den - byli jsme s Péťou u zápisu do školy. Nejdřív jsme si užili společné dopoledne ve školce, protože jsem zaskakovala za asistentku a během toho dopoledne jsem se dozvěděla zase strašně moc důůůůležitých věcí :). Kdo ze školky má doma jaké ponožky, komu vypadl jaký zub a spoustu zajímavých filosofických myšlenek od Péťových spolužáků...

U zápisu už na nás čekala paní zástupkyně i budoucí paní učitelka a Péťa byl natěšený až až... Na větu "my jsme slyšeli, že jsi šikovný kluk", Péťa s upřímností sobě vlastní odpověděl "To jsem." A myslím, že opravdu byl. Plnění úkolů a především počítání ho bavilo (kéž by mu to vydrželo :) ), ukázal i jak pracuje na iPADu a paní učitelku si zamiloval hned na první pohled. Mohli jsme se dokonce podívat do budoucí Péťovy třídy, abychom viděli, jak třída vypadá, kde se dá sedět apod. Zkrátka jsme odcházeli od zápisu oba šťastní jako blechy - tak ťuk ťuk ťuk, ať se něco nepokazí :).
Večer navíc dorazila teta Jana a přivezla nám lžíci, kterou nám dovezli její kamarádi z Ameriky a my máme opět co slavit. Protože s touto úžasnou zázračnou lžící, která se sama ohne, aby mířila do pusy, se Péťa zvládne trefit do pusy. Takže naše další meta je, aby se Péťa dokázal sám nebo aspoň jen s malou pomocí najíst.... že bychom se za čas najedli oba najednou a v klidu? :D

A abych neopomněla další dobré zprávy z minulých dní... minulý týden Péťa dokončil další terapii v Armandi Therapy Clinic s velkou pochvalou za tentokráte opravdu velké pokroky. Jako odměnu si vybral návštěvu u letecké policie a tak se už teď těší, co všechno uvidí a zažije. A jedna zpráva, která potěšila hlavně mě - po 3 měsících nám konečně přišlo rozhodnutí, že Péťa má i nadále nárok na kartičku ZTP/P (což jsem tedy očekávala... :) ), ale naštěstí nás posuzoval nějaký rozumný revizní lékař, který pochopil, že mícha se člověku jen tak "neopraví" a kartičku prodloužil do Péťovy plnoletosti. Takže nebudeme muset každé tři roky čekat čtvrt roku na novou kartičku a vyplňovat formuláře a dokládat lékařské zprávy... jupí :).

20. 3. Od pondělka Péťa opět láme rekordy ve cvičení se svojí milovanou Helčou v Armandi Therapy Clinic. Jsem hrozně ráda, že má Péťa fyzioterapeutku, která s ním nejenom krásně a cíleně cvičí, ale ještě dokáže vytvořit "tu omáčku okolo", takže Péťa už se dneska těší, jak si budou zase "hrát" na stíhačku a dělat sirénu a lítat v tornádu a co já vím co ještě zítra spolu vymyslí :). 
Kromě pokroku ve cvičení je vidět i větší Péťova výdrž. Minulé cvičení jsme museli dost často vynechávat školku nebo jezdit až tak o hodinu později než normálně, protože byl Péťa hooodně unavený, musel chodit hodně brzy spát... teď jezdíme do školky na osmou, v 11 hodin Péťu vyzvednu, přejedeme do ATC, tam Péťa rychle zhltne oběd, 4 hodiny v kuse cvičí, dojedeme domů, stihneme nějakou rychlou předškolní přípravu v sešitě pro předškoláky nebo na IPADu a hurá do hajan. Na zatím 6 letého cvrčka je to myslím slušný záhul i kdyby se jednalo o zdravé dítě. A přeci jenom má Péťa trochu náročnější pozici... o to víc jsem pyšnou maminkou - jako už několikrát, vlastně skoro pořád :).

17. 3. Včera se nám nejdřív zrovna moc nedařilo.. vyrazili jsme na sázení stromů pro děti cvičící v Armandi Therapy Clinic a vjeli jsme do kolony, kde jsme strávili skoro hodinu času... už jsme mysleli, že se ke stromům ani nedostaneme, ale naštěstí to nakonec klaplo. Péťa si vybral ořech a pojmenoval ho Jakub podle asistenta ve školce, opekli jsme buřtíky, odbahnili se z toho nejhoršího..
A pak jsme měli sraz s Peti bráchama na oběd a že zajdeme do muzea. S hrůzou jsem ale zjistila, že jsme v autě nechali odsávačku,tak jsem Péťu odevzdala klukům v restauraci a běžela na tramvaj, abych dojela k autu a včas se vrátila - než bude Péťa potřebovat odsát. Povedlo se :). Po jídle jsme vyrazili do muzea smyslu, kde bylo tak plno, že se fronta klikatila až ven, tak jsme to vzdali, ale ne úplně. Došli jsme do Národního muzea a projeli si výstavy, interiéry.. sice je z větší části zatím zavřené, ale my jsme si našli a užili jsme si to. Takže to vždycky vypadalo bledě, ale nakonec se to podařilo a my si zase užili prima den. Ale zítra nikam. Hezky flákačka doma😁

15. 3. Dneska jsme měli náááádherný den. Kolem 11 hodin jsem šla do školky na chvilku místo asistentky a musím říct, že prostě miluju děti a jejich bezelstnost😁. Nejdřív jsem se dozvěděla: 'já vím, kdo seš. Ty seš ta holka,co se stará o Péťu' :), tak jsem říkala, že to bude asi tím, že jsem jeho maminka 🤣. Pak sedíme u stolu při obědě a Peti kámoš, co vedle něj sedí, říká: 'Hele není ta Tvoje máma namalovaná?' 'Je' říká Péťa a kámoš dodá: 'Hele a nepřehání to takhle trošku?' Péťa se k němu naklonil a zašeptal: 'to od Tebe tedy není zrovna košer, kamaráde'😂. Jsem se při jejich rozhovoru málem utopila v polévce... No a hlavně a především jsme po školce jeli na Policejní prezidium, kam byl Péťa pozvaný prohlédnout si dispečink. A bylo to prostě úžasné. Máme obrovský zážitek, víme spoustu nových informací a ještě si Péťa odnesl spoustu policejních dárků. A on samozřejmě taky rozdával dárečky vlastnoručně vyrobené, které jsme včera vyráběli celé odpoledne a já je do noci balila :). Parádni den!

3. 3. Cvičení jsme zvládli oba dva, vlastně všichni tři :). Včera jsme si užili oslavu narozenin naší malé princezničky - Péti sestřenice a dneska jsme se "flákali". Tedy my tomu říkáme "flákací den", ale když jsem se tak zamyslela, tak to bylo... vybalit, vyprat, uvařit na dalších několik dní, odházet na zahradě hromadu hlíny na jinou hromadu, ostříhat pár keříků, stihli jsme probrat hračky, které můžeme poslat dál mladším dětem, udělat několik stránek úkolů pro předškoláky, trochu logopedické přípravy dle pana Elkonina, procvičit ruku, několikrát zainhalovat, potrénovat v električáku, pocvičit si ve vertikalizačním stojanu, promasírovat... a Péťa ještě stihl báječně si pohrát s babičkou :D. No jak říkám, flákací den ;).

26. 2. Moc jsme se doma neohřáli a od pondělí cvičíme v Praze - Vinoři Feldenkraisovu metodu. Péťa cvičí dopoledne i odpoledne a vzhledem k tomu, že se nejedná o cvičení se svaly, jak jsme zvyklí, ale s nervovou soustavou, je pro nás všechno nové. Jeden den Péťa prospí celou pauzu mezi cvičeními, druhý den je k nezastavení :), třetí den usnul během obou cvičení a dneska krásně procvičoval uvolnění hlavy a svaly na tvářích apod. Už v Adeli jsme totiž zjistili, že Péťovi některá písmenka nejdou vyslovit ne jen kvůli jazyku, ale také proto, že má ve svalech na tvářích spasmatické křeče a ty je potřeba odstranit, aby výslovnost byla zas o něco lepší. Dnešní odpoledne jsme ale necvičili a odskočili jsme si do školky na masopustní průvod. Ani se nám nechtělo z masopustního veselí, ale nedá se svítit, zítra nás čekají poslední dvě cvíča, tak je nutné se pořádně vyspat :). Dobrou noc!

19. 2. Včera zase den, že přemýšlím, jak najít způsob, jak ze sebe vysávat tu negativní energii, kterou ve mně vyvolávají věci, které řešíme denně... že dojedeme na polikliniku a před rampou stojí nějaký dobrák od servisu výtahu tak blízko, že se na rampu nedá normálně najet, do výtahu se nevejdeme, tak jede Péťa sám a já běžím sprintem do 3.patra... v Motole na místě pro invalidy stojí auto bez oprávnění ,na chodníku a na trávě mercedes, kvůli kterému s kočárkem neprojedeme a musíme celé parkoviště objet a vytáhnout kočárek přes vysoký obrubník...a nikdo vlastně neví, co s tím...
A pak to přijde samo... vyzvedávám Péťu na ergu po cvíču, Peťouš mlátí do xylofonu za pomoci 3 ženských, z youtubu jim hraje 'jsem ředitel tohohle autobusu' :D. Jo, mám způsob jak odsávat všechno negativní a je to slušný koncentrát:).

A opět jedno poděkování všem, kdo jste poslali a posíláte kačky Péťovi na Konto Bariéry. Dneska mi přišla faktura na Péti židličku, kterou potřebuje do školy - 102 tis. Pojišťovna samozřejmě hradí jen tu, kterou má doma a SPC může doporučit židličku v hodnotě asi 3 000 Kč, což tedy nestačí ani na hrudní peloty... To není nějaká kritika, ale konstatování faktu a toho, že bez nadace a bez všech, kdo nám pomáháte, by Péťa musel sedět celý den v kočárku, který mu nedovolí dostat se pořádně ke stolu, natož na stole něco dělat, trénovat psaní, ovládání tabletu apod. Zkrátka by ve škole nemohl vůbec fungovat. Takže opravdu velký dík všem!


12. 2. Už jsme pár dní doma a důvod mé "psací" prodlevy opět znamenal "něco se děje". Tak nějak už se smiřuju s tím, že asi nemůžeme mít jen tak něco normálně nebo někdo nahoře opět zkouší, co ještě vydržím J... jinak nechápu, proč... se Péťa ve 4 ráno z pátku na sobotu musí vzbudit s tím, že se mu špatně dýchá a já zjistím, že má pupínky kolem tráši, v obličeji, na zádech, na břiše a do rána se klepat, jestli je to "jenom" ekzém, nebo se to změní v něco příšerného a jaký to bude mít průběh u Péti... proč, když se to v sobotu přes den zlepší (neboť všechny procedury vynecháme a jenom odpočíváme), tak je to večer ještě horší... proč musíme přijet domů a zjistit, že praskla hadička od umyvadla a tři místnosti jsou vytopený....

Ale všechno se to dá zvládnout, když máte rodinu, která pomáhá, jak jen může, sousedy, kteří nám dovezou zdravotní materiál až domů, házejí syrečky do komína, abychom našli ve sněhu náš dům :), kamarády, kteří nám sami od sebe nabízí pomoc se vším možným... a vlastně úplně cizím lidem, kteří nám drží palec a píšou nám krásné vzkazy a posílají klokany z Austrálie z Prahy :). Takže dnešní písání je hlavně o velkém DÍKY za to, že nám pomáháte.

A abych neopomněla to důležité. Péťa opravdu skvěle zvládl 3 týdny v Adeli. Poslední den skoro brečel, že už jedeme domů. Hrozně nám to uteklo a odvážíme si cenné pokroky - Péťa zase znatelně líp drží hlavu, pár vteřin se zvládne udržet v takovém trochu zhrouceném, ale sedu :), máme za sebou první správně vyslovené "R", o krůčíček lepší vykašlávání a aktivaci břišních svalů. Moc si přejeme, aby se nám povedlo dostat se do Adeli i příští rok. :)

3. 2. Je to až neuvěřitelné, že za sebou máme už druhý týden. Péťa je unavenější než minulou neděli, a protože tady je 8°C a prší, tak jsem vyhověla jeho přání a místo výletu do Trenčína se dneska flákáme a nabíráme síly do nového týdne. Péťa obrovsky maká a má radost z každého nového pohybu - i mini pohybu. Nejlíp ví, co mu ještě nedávno nešlo a co teď už zvládne. Jsou to pokroky po centimetrech, ale o to víc jsem ráda, že je vidí, vnímá a má z nich radost. To ho naštěstí žene dál a dál a já jen doufám, že mu to vydrží navždycky, nebo aspoň co nejdéle :D.

Příští týden bude náročný, protože Péťova nejmilovanější fyzioterapeutka má dovolenou. Péťa to obrovsky obrečel, ale na novou tvář už si zvykl a tak věřím, že bude hezky cvičit i ten poslední týden. Pořád bojujeme s velkým pocením, takže dvě propocená trička denně jsou normálka. Naštěstí stačí dojít se na pokoj převléci a jede se dál... Jsem opravdu ráda, že můžeme být v Adeli i ubytovaní. Děkujeme všem do Konta Bariéry i všem dárcům!

Bastík pilně caniskuje, takže těžko říct, kdo je víc unavený - jestli Péťa nebo Bastík - no spíš tak oba stejně :).

30. 1. Tak jsme se při večeři od pana číšníka dozvěděli, že na Slovensku má dnes jmeniny Gašpar :). Tím se vysvětluje Péťova dobrá nálada (tedy už od včerejška). Navíc tedy dělá čest svému jménu. Když má Péťa dobrou náladu, zpívá - vždy a všude :). Jeho repertoár je opravdu pestrý a teď si vybral zrovna písničku "Šakalí léta". Dlužno dodat, že tím vznikají opravdu zajímavé situace - např. když někam přijdeme a Péťa zahaleká "táhněte do háje, všichni pryč"... naštěstí je tato písnička na Slovensku vcelku známá, tak zatím nedošlo k žádnému uražení, ale spíš to vede k záchvatům smíchu. Dále dneska zaperlil se stejnou písni, jen si to trochu špatně zapamatoval: "a nad polívkou Elvis Presley stál...":)

A taky s radostí přihlížím tomu, jak se z Péti stává velký kluk, který je šikovný a rozumný a přitom tak krásně dětský a bezprostřední. Pokecá si i s Němci a to umí jenom "Danke", s panem kuchařem se dal do řeči včera a příští pátek bude mít celý hotel koprovku dělanou přímo na Péťovo přání a pro Péťu :), u snídaně nás personál zdraví: "dobré ranko, mladý pán", s paní uklízečkou na sebe volají přes celou chodbu: "Tak co, jak Vám to dneska jde? Kolik už máte uklizených pokojů?". Dneska při logopedii mě překvapilo, že Péťa dělá schválně kraviny a zaskočilo to i naší skvělou paní logopedku, která Péťovi povídá: "copak Ty to nechceš umět?" Péťa na to: "Ne nechci." Logopedka: "Proč?" Péťa: "Proč asi?" Chvilka ticha: "Protože bys pak už nechodil na logopedii?" "Jo." No musím uznat, být já tou logopedkou, tak ho taky sežeru :D.

Krom toho všeho hezkého, co tu zažíváme, jsem navíc opět ještě velmi pyšná maminka. Péťu chválí fyzioterapeutky, zlepšuje se i ve cvičení pozornosti a soustředění. Dneska dokonce porazil svým "scóre" při biofeedbacku i dospělé pacienty (a taky z toho měl velkou radost)... Zkrátka opět maká, maká a rozdává dobrou náladu, je s ním sranda. No, prostě prima parťák. Tak nám držte palce, ať tu zvládneme dobře i tu druhou půlku pobytu.

24. 1. Kdy jsou v Piešťanech největší mrazy? Odpověď je velmi jednoduchá. Vždy, když přijedou Kašpaři do Adeli... od neděle, kdy jsme dorazili, je stále pod nulou a to ne zrovna málo... včera přes den se tedy oteplilo na -8 °C. Když uvážíme, že po celém Adeli se topí snad na 25 °C kvůli malým dětem, tak je to při procházce sakra velký teplotní šok. Zvlášť pro Péťu a jeho termoregulaci, tak tu řešíme novou situaci a to, že se Péťa chvílemi nevysvětlitelně a příšerně zpotí během chvilky a to tak, že se tričko dá ždímat a kočár je mokrý. Naštěstí stačí vyjet pár pater výtahem, usušit, převléct a jede se dál. Ale vysiluje to, to je jasné. Druhý problém v těchto mrazech je samozřejmě baterka v autě. Po loňské zkušenosti, kdy jsme před cestou domů museli volat asistenčku a nebylo vůbec jisté, jestli se auto přes kabely vůbec podaří nastartovat, jsme se včera rozhodli radši vyrazit na malý auto výlet pro posílení baterky, jak nám radili ve Fordu. Péťa zachrupnul za chvilku a krásně se v autě prospal, já se projela po dálnici, zpátky trochu mimo plán :) po okreskách a s pár špatnými odbočkami, ale večeři jsme stihli :). Bylo to dobrodrůžo, o to větší, že aby toho nebylo málo, začalo sněžit a silnicie na okreskách nebyly tak hezky upravené jako dálnice :D a padla tma.
Po večeři nás čekali klauni. Péťa už je s nimi starý známý, tak to bylo parádní shledání zase po půl roce. Péťa byl nadšený a já taky, protože jsem si konečně tuhle zimu mohla po vymrznutí užít svařáka :D.

21. 1. To tak dojedeme do Adeli, jdeme se zapsat na recepci... jeden Kašpar dospává v autě a druhý se na mě zubí z fotky hned u nápisu "vítejte" u vchodu :). 

Bastík si v jídelně už automaticky lehá na 'své' místo:). Tak snad nám tady bude dobře jako zatím vždycky a Péťa se zase šoupne o kus dal ve své dlouhé cestě za tím nejvzácnějším :). Tak nám prosím držte palce!

8. 1. Takže dnešek... budíček 4:30, pustit Péťovi rychle inhalace, provést nezbytné zdravotní úkony, dobalit, co večer nešlo, nanosit do auta, obléknout nás oba a v 5:15 vyrážíme ku Praze. Lepší počasí si nemůžeme přát - vítr jako ďas, padá sníh, místy mlha, tma... V Praze před šestou, čeká nás jízda na hlavní nádraží s úžasně bezbariérovým přestupem na Muzeu J... (vyjedete výtahem úplně mimo metro, musíte přejít magistrálu a dojít asi 300 m k výtahu, ve kterém jsem se tedy bála i přes den, když jsem si jela trasu projet předem, protože minule bylo na bezbariérové trase asi 20 schodů...) což bychom normálně zvládli, co jiného nám zbývá, ale teď strašně fouká, je zima, sněží... tak volíme eskalátory - mám to holt místo posilovny. Na hlaváku jsme dle instrukcí 30 minut předem, vlak přijíždí 10 minut před odjezdem, tak jsme totální zmrzlí ještě jsme nevyrazili, ale pohodlně sedíme, personál ve vlaku je super a čeká nás cesta 4 hodiny do Vídně. "Jedete na výlet," ptá se pan průvodčí - kéž by... jedeme vyzvednout dlahu pro Péťu na ruku, díky které by snad mohl natrénovat jíst lžící a psát??? Bohužel u nás zatím firma zastoupení nemá a nikdo to u nás neumí vyrobit kvůli speciálním materiálům apod... je to už naše druhá cesta, tak jsme si to troufli sami (minule jsme na Péťu byli tři J ) No, vítr z toho mám slušný... Koukám z okna, sníh, sníh, ještě víc sněhu, železničáři odhrabávají výhybky a mně běží hlavou, jak případně zvládneme noc ve Vídni bez kyslíku - nebo spíš, kde ten kyslík budeme shánět... tak jen doufám, že sníh se přestane sypat a my večer domů dojedeme. Ve Vídni krása. Jak si koupit jízdenky na další nádraží už víme, odkud jede pokračující vlak taky víme, přijede úplně bezbariérový, tak mám radost. Vejdeme do něj a zrovna jsme si vybrali místo, kde dveře fungují jen na jedné straně... no jo, ale na jakou stranu budeme vystupovat?? Takže v další stanici pro jistotu přebíháme k jiným dveřím, prima, už fungují oboje J. V Pohlig všechno v pořádku. Dlaha vyrobena, vyzkoušíme, dostaneme instrukce, opět pár zdravotních úkonů, ať to nemusíme řešit někde ve vlaku nebo na nádraží a jede se domů. Najdu si bezbariérový spoj zpátky na hlavní nádraží ve Vídni a pro jistotu ještě jeden další... Opět automat na jízdenku a čekáme. Přijede vlak - podle jízdního řádu bezbariérový... vedou do něj cca 4 vražedný schody a uprostřed schodů je pro jistotu ještě tyč... nic, pouštíme ho a čekáme na ten další bezbariérový.. Péťa už je úplně zmrzlý, mně se taky klepou nohy, ale vlak je tu - a ten samý L... no nic, prostě se tam musíme dostat, nebo tu zmrzneme. Nějaká paní nám přibíhá na pomoc. Nakonec tam Péťu ve třech lidech horko těžko nacpeme. Jedem a já trnu, jestli se taky na té správné zastávce dostaneme ven. Ano, díky dalším dvěma pomocníkům jsme zpátky na hlaváku ve Vídni. Najíme se a čekáme na vlak zpátky. Na romantické výletování po Vídni opravdu čas nebyl J. Zjistíme si řazení vlaku, máme čekat v sektoru B1, tak čekáme opět dřív... vlak přijíždí asi 10 minut před odjezdem. Přijíždí, mluvím na Péťu, ten neodpovídá, tak se skláním do kočárku... Péťa oči v sloup a já chytám hysterii, jestli se mu po všech těch změnách teplot a čekání v zimě zase špatně dýchá.. nakonec si vysvětlujeme, že dobrý, že se mu chce jenom spát. Jenže mezitím vlak projel a já nestihla koukat, kde je oddíl pro vozíčkáře.. no nic, podle řazení je to na konci vlaku, tak běžíme... nic, místo nikde a nástupiště se vylidňuje - všichni už jsou ve vlaku. Nějaký pán, co jde kolem, nám nabízí pomoc, jestli chceme do vlaku. Vteřina rozhodování - jo, chceme, je lepší v tom vlaku být než aby nám úplně ujel. Nakonec po těch předchozích dvou "bezbariérových" vlacích jsem se obávala i toho, jestli tam ten vagón vůbec je J. No, smůla, nevejdeme se ani do dveří do prostoru se sedadly, takže zůstáváme v chodbičce u záchodů... vlak se rozjíždí, no aspoň jedem. Péťa usíná, já sedím na zemi a držím mu hlavu, která mu při spaní padá. Přichází průvodčí, ptám se ho na oddíl pro invalidy. Je tu, ale na druhém konci vlaku - příště se radši nebudu koukat na řazení vlaku a na to, v jakém sektoru máme čekat J. No nic, je moc milý, radí, ať to přeběhneme v Břeclavi. Další milý chlapík z restauračního vozu nám jde na pomoc - v Břeclavi ve třech lidech vyndáváme Péťu, následuje sprint přes celý vlak. Chlapík z restauračního vozu běží s námi a nese nám všechny tašky, já funím s Péťou. Hurá. Jsme na místě pro invalidy, asi půl hodiny to vydejchávám, Péťa nadšenej, jaký je to vzrůšo a že má hlad J. Tak si dáváme polévku, uklidňuju se.. na hlaváku už na nás čeká teta Jana s paní od ČD, která nám přišla pomoct s vykládáním apod. Luxus, pohoda. Přesun domů autem už jedu trochu na doraz, ale to není poprvé...

Doma už čeká babička, dojíždí teta Jana a následuje péče jak ve formuli 1 - babička říká pohádku, my s Janou lítáme - inhalace, prášky, zuby, převázat třášu, peg atd. atd. Jdu do postele, ještě tedy něco málo do práce, co nepočká a hotovo. Pouštím si film pro výplach mozku... pamatuju si asi 10 minut a probouzím se ráno.

Sečteno podtrženo - zvládli jsme to, dlaha super, cenu (tu v eurech i v "naturáliích") si radši nepřipouštím... ale zase dlooouho někam takhle cestovat nemusím :D. No, jestli se Péťa díky dlaze naučí jíst zase lžící, tak je fakt, že pojedu do Vídně klidně i za rok, až z téhle dlahy vyroste... Zároveň díky všem, kteří na Péti dlahu přispěli!

7. 1. Tak moje novoroční deprese naštěstí zeslábla a začínáme se vracet do normálních kolejí :). Díky Bohu za skvělé přátele a kamarády a rodinu a samozřejmě mého malého smíška, který mi zlepší náladu vždycky. Zítra nás čeká opravdu hooodně náročný den, tak radši rychle do postele, abychom to dobře zvládli. Díky všem za podporu!

4. 1. No, první nové psaní v novém roce by asi mělo začínat nějak vesele, ale dneska se mi to bohužel určitě nepodaří. Užili jsme si skvělého Silvestra, i Bastík to zvládl na jedničku, bylo veselo a milo... jenže pak se šlo spát. Mně se zdál jeden jedinej sen... sen o člověku, kterého ztratíte během vteřiny a vlastně ho pořád někde hledáte... věříte v zázraky, v cokoli, co by pomohlo, abyste ho mohli aspoň ještě jednou obejmout, podrbat ve vlasech... jeden sen a já jsem úplně mimo už třetí den. Nevím, co to je za období, které mě teď asi čeká a mám si ho projít, ale moc si přeju, aby netrvalo moc dlouho, protože nepoznávám sama sebe.. většinou se mi daří se aspoň na pár hodin denně přepnout do "normálního módu", když jsme někde mezi lidma nebo jsem v práci, ale stojí mě to strašný úsilí a o to horší jsou moje projevy doma... už se mi ani nedaří nebrečet před Péťou, ani nevím, jestli něco jím, všechen zbytek mého soustředění padá na to, abych zajistila každodenní zdravotní servis Péťovi a na víc nezbývají síly ani mozková kapacita.... vlastně to, že to tu píšu, je takový asi předem prohraný pokus se z toho vypsat, když se mi tři dny nedaří se z toho vybrečet... navíc jsem celkově úplně nepoužitelná, jen mi přibývají položky na seznamech, co musím udělat a zařídit a moc toho neubývá... Nevím, jestli tohle je ta skutečná deprese, nevím, proč to přišlo zrovna teď... jestli mě to má někam posunout nebo proč se to děje, pokud to vůbec nějaký smysl má... poprvé se mi chce křičet a nadávat, jak je to strašně moc krutý - během jediný vteřiny přijít o člověka, kterýho hledáte celej život, milujete, chcete s ním zestárnout... normálně mám v povaze spíš to vidět tak, že jsem vděčná, že jsem takovou lásku mohla poznat na vlastní kůži a užívat si ji, co nám byl čas dán, ale dneska chci být sobec, co chce mít tady u sebe člověka, kterého miluje a který miluje mě a přijde mi hrozně krutý, že nám to není dopřáno. Tak když už přišla doba, kdy si tímhle vším mám projít, tak prosím, ať to netrvá moc dlouho... protože to neskutečně bolí...

29. 12. Vánoční pohodu nám nastartoval náááádherný koncert v kostelíku v Řisutech, který měl nádhernou atmosféru, kouzlo, prostě všechno, aby Vánoce mohly začít :). Na Štědrý den jsme strávili krásné pozdní dopoledne v lese, kam jsme šli krmit zvířátka - ovšem nebýt našich sousedů, kteří nás na tu procházku pozvali a pomohli nám do kopce s kočárem, tak bychom to nezvládli. 
Štědrý večer byl kouzelný, tak jen kouzelný s dětmi může být. U nás byl navíc ještě akční, protože Ježíšek pověsil prskavky nějak nešikovně - od prskavky chytl anděl, od anděla větvička... ještěže naše hasičská rodina je pohotová a ohořelou větvičkou to skončilo. Dárků bylo... Péťa byl asi celý rok opravdu hodný :). Od Štědrého večera se Péťa stal navíc detektivem, protože Ježíšek přece musí zanechávat nějaké stopy... a opravdu. Našli jsme ohořelou sirku od prskavek... a Péťovi se potvrdila teorie, že Ježíškovi pomáhají andílkové, protože na stromečku objevil dvě bílá peříčka! 
První svátek vánoční jsme byli u babičky, kde Ježíšek zanechal další dárky a dokonce i pro Péti bráchy, tak jsme se tam všichni sešli a bylo to moc prima.
Druhý svátek vánoční jsme byli u dědy a další babičky a zase tam Ježíšek něco nechal. Ještě než mi Péťa usnul v autě po cestě domů, stačil mi říct, že to u dědy bylo fakt kjásný :D. 
No a včera si Péťu dopoledne vyzvedla teta Jana a vyrazili spolu za dobrodružstvím - k dalším tetám a strejdům, kde taky Ježíšek něco nechal, na polívku do restaurace k dalšímu strejdovi, k dalšímu strejdovi, který hraje na akordeon a jak mi Péťa řekl: "jsem se naučil hrát na trášu. Chlapi hráli na akordeon a já nic jinýho po ruce neměl." A pak ještě řekl: "to je vzácný, to totiž jen tak někdo nemá" - no, proč z tráši neudělat přednost, že? ;) No a já si užila moc prima setkání s kamarádkami u čajíku a kávy... 

Máme prostě díky Bohu úžasnou rodinu a spoustu skvělých lidí přátel díky kterým byly naše Vánoce nádherné a ještě to zdaleka nekončí :).

21. 12. Včera jsme si užili skvělý den. Dopoledne byl Péťa ve školce se svými kamarády, po školce jsme zamířili na ARO ve FN Motol, kam jsme šli pozdravit sestřičky a Péťa jim potřeboval rozdat dárečky, které vyrobil. I na Péťu čekalo překvapení - praví nefalšovaní policajti a ještě s dárkama :). Byl to moc hezký zážitek, pro mě s dvěma důležitými okamžiky... první, když se mě pan redaktor ptal, jestli by se mohli Péti zeptat něco na kameru a na co se neptat, aby Péťu nějak nerozhodili. A já si uvědomila, že se můžou zeptat na cokoli. Protože Péťa všechno ví, o všem se doma bavíme, Péťa se ptá na to, co ho zajímá... a ukázalo se, že je to nejen můj dojem. Péťa docela klidně mluvil o tom, co se nám stalo a ještě si dával pozor na pořádnou výslovnost, aby mu bylo rozumět :D. Byla jsem v tu chvíli neskutečně hrdá, jaký je to pašák. A druhý moment... zrovna jsme na ARU byli přítomni dvěma urgentním příjmům. Mě ani Péťu to nevyvedlo z míry - 7 měsíců jsme to viděli prakticky denně, takže jsme se uklidili na stranu, abychom nepřekáželi... a koukám... a chlapi jak hory s kamerou a foťákem, s mikrofonem v ruce.. ani nedutali, dýchali z hluboka... zazněla otázka: "to je opravdu urgentní příjem?"... možná si říkáte, že co je to za otázku... jenže když to člověk čte někde v novinách nebo vidí jakési "podobenství" v různých seriálech.. je to jiné. A můj veliký obdiv mají všichni, kdo na ARU pracují, protože ve chvíli, kdy my normální smrtelníci to rozdýcháváme, abychom neomdleli, tak oni pracují jak nejlepší švýcarské hodinky, každý ví, co má dělat... člověk může jenom smeknout a nepřekážet :). 

No a po ARU nás čekala ještě vánoční hra od kolegia WMŠ Dusíkova v areálu Břevnovského kláštera a polévka a čaj na rozmražení... v tu chvilku byl ještě sníh a já začínám věřit, že Ježíšek existuje :). Péťa si totiž přál k Vánocům hlavně ten sníh...Byl to nádherný den!


18. 12. Je úterý večer,jako každé úterý přijíždí naše teta, aby spala u Peti v pokojíčku a já se mohla v klidu vyspat v ložnici a druhý den jít do práce. Péťa tu měl dneska sestřičku z home care a hráli si spolu... je čas jít spát a Péťa mi říká 'Mami trochu tam máš nepořádek. My tam máme skladiště'. Co mě čekalo, je na fotce dole :).. jdu si vyčistit zuby a pod umyvadlem leží rypadlo, které se nesmí uklidit, protože bude těžit uhlí celou noc :). Dřív bych asi nadávala, že jsou hračky všude.. dneska to vidím jinak. Asi proto, že se nedá zapomenout vzpomínka na to, když jsme se vrátili z nemocnice domů, Péťa jen ležel na posteli a všude bylo tak nechutně uklizeno,že se to nedalo vydržet. díky za tyhle nepořádky😚... ale Péťovi o tom ani muk 🤣.

17. 12. Tak snad máme to nejhorší za sebou. O víkendu jsme provedli "test ohněm".. v pátek jsme šli na chvilku na zahradu, v sobotu na mini pidi vánoční trhy a v neděli na předvánoční rozloučení s koníky, kde jezdíme na hipošku. Péťa zvládl i celou jízdu, pak do sebe pucnul svíčkovou a i když byl víc unavený, zvládl to. Dneska jsme byli v Motole na ergoterapii a Péťa pracoval krásně, cvičil, a pak v autě prospal skoro hodinu :). I v Motole se divili, že Péťa zvládl takovouhle infekci bez pobytu v nemocnici a nakonec i bez těch antibiotik. No, evidentně naše neustálá preventivní opatření mají svůj výsledek - naštěstí :). Péťa je šikulík a já jen doufám, že už se nám bacily vyhnou, protože Péťa se chystá na pár dní ještě do školky za kamarády, kteří už se po něm ptají... je to takové neustálé rozhodování - kdy si to "risknout" a kdy být opatrný. Aby to člověk nepřehnal a na druhou  stranu abychom pořád jen ve strachu před bacily neseděli zavření doma :).

4. 12. Chvílemi se zdá, že už máme vyhráno, Péťa si krásně hraje, je veselý, skoro bych řekla, že už je "fit"... a najednou včera z ničeho nic "maminko, já jsem unavený"... vidím, jak Péťa bledne, takže rychle přichází do akce všichni naši "kamarádi" nebulizátor, kašlací asistent, odsávačka... Péťa se hodinu prospí a je zase lépe. Zkrátka nemoce jsou u nás jako u všech pacientů, kteří nechodí, náročné. Péťa se ale drží statečně, koukáme na pohádky, když jsou síly, vyrábíme dárečky pro všechny, kterým chceme poděkovat za pomoc, podporu... nebo pečeme (a připalujeme :) ) cukroví... Ale zvládáme to zatím bez antibiotik, v což jsem ani nedoufala. Péťa měl vlastně naposledy antibiotika loni v prosinci :) a to je v jeho stavu - s tracheostomií a nemožností si sám pořádně odkašlat skoro zázrak. Tak nám prosím držte palce, ať to úspěšně dobojujeme i bez antibiotik až do konce nemoci :).

30. 11. V neděli jsme si užili skvělé dopoledne při výrobě adventních věnců a Péťa měl doma zase 12 ženských. Rozhodně ale nevypadal, že by mu to vadilo. Odpoledne jsme se pak přesunuli na hiporehabilitační pobyt. V pondělí i úterý Péťa skvěle cvičil, jezdil na koni a bojoval s termoregulací. Bohužel v úterý v noci přišly horečky, vyšplhaly přes 39 a my si dali bezesnou noc oba dva. Pořád jsem doufala, že to bude od míchy, tak jsme čekali, jestli když se dopoledne vyspíme, jestli se Pétovi udělá líp. Bohužel neudělalo a naopak si ještě začal stěžovat, že se mu špatně dýchá. A bylo to jasné - balíme a jedeme domů, než bude pozdě. Bylo to rychlobalení, do toho ještě rychlé inhalování, odsávání, abychom tu cestu zvládli. Bohužel jen co jsme vyjeli, tak Péťa hlásil, že nemůže dýchat, tak jsem musela vytáhnout koncentrátor kyslíku, který naštěstí už máme bateriový s výdrží několika hodin a jeli jsme domů na kyslíku... i tak jsme dvakrát stavěli, protože Péťa nemohl dýchat a potřeboval odsát. Není nic lepšího než jet po nacpané D1, když padá tma a místy mlha, je mírně namrzlo a v autě dítě na kyslíku, které i tak dýchá ne moc dobře... ani nevím, jak jsme dojeli domů, bylo to asi hodně velké sebeovládání :) a zdaleka nekončilo... vynosit věci z auta, vybalit a rozchodit nezbytné přístroje, které jsme měli s sebou, připravit ty, které jsme neměli s sebou, ale byly nutně potřeba, vybalit nejnutnější zdravotní materiál... následovala další bezesná noc. Díky všem přístrojům, které máme doma a pomáhají jak v každodenní prevenci, tak teď v akutních případech úplně nejvíc.. jsme noc zvládli, ale ráno mi bylo jasné, že k pediatričce to sami nezvládneme. Naštěstí naše teta Jana všeho nechala a přijela, abychom Péťu dovezli na vyšetření. S paní doktorkou jsem byla domluvená, že pokud to nebude dobré, jedeme rovnou do Motola na ARO... takže z ještě nevybalené tašky zabalit malou s nejnutnějšími věcmi, kdybychom v té nemocnici skončili. To jsem Péťovi ani nemohla říct, protože i tak toho na něj bylo moc... Díky Bohu máme ale tu nejskvělejší pediatričku na světě, která nás vybavila léky, inhalacemi, radami a nabídla nám, ať kdykoli voláme i o víkendu, že pokud by se Péťa nezlepšil, dojede i za námi domů... já jsem taaaak ráda, že takovou úžasnou paní doktorku Péťa má! Takže jsme dorazili DOMŮ! a rozjeli léčbu na plné obrátky. A snad je to na dobré cestě, protože z Péti to teče nosem, trášou... a snad i ušima :). Na dnešek jsme se už i několik hodin souvisle vyspali. 
Dlužno ale dodat, že nebýt všech těch pomocníků, které máme doma - jako je oxymetr, nebulizátor, odsávačka, bateriový koncentrátor kyslíku, kašlací asistent... tak bychom včera v té nemocnici skončili stejně jako před 2 roky, když jsme je ještě neměli. A kromě kašlacího asistenta, kterého máme zapůjčeného od pojišťovny, máme ostatní pomocníčky jen díky všem, kdo přispěli na Konto Bariéry na Péťův účet. Takže je na místě poděkovat Kontu Bariéry a všem dárcům - díky za to, že můžeme být doma :D.
Dneska už se teploty držely na nějaké "lidské úrovni" a Péťa pomalinku nabírá síly. Tak se modlím, aby se to něčím nezkomplikovalo a brzy jsme byli fit. Ať si ten advent můžeme pořádně užít :).

22. 11. Poslední den terapie v Armandi Therapy Center Péťa sázel rekordy :). A byl po zásluze odměněn. Dostal krásnou knihu o hasičích i s autíčkem a ta u nás teď hraje prim. 

Bojujeme ale hrozně s termoregulací. To veliké a náhlé ochlazení je pro Péťu těžko zvládnutelné. Takže je Péťa pořád zmrzlý, tím má ztuhlé svaly... tedy prohříváme, balíme do peřin a doufáme, že se to brzy srovná. Už teď je to lepší než před pár dny.
Máme za sebou taky moc milou schůzku v Péťově budoucí škole a kostky jsou vrženy. Péťa se bude učit pracovat na Ipadu, o který píše Ježíškovi a na Ipadu bude také fungovat ve škole. A já moc děkuji všem lidem, kteří posílají Péťovi kačky, protože díky jim Péťa ten Ipad od Ježíška dostane a bude mít půl roku na to naučit se s ním pracovat, ovládat ho a díky tužce na ipad bude moct trénovat i kreslení tvarů a časem snad i psaní písmen. Děkujeme.

15. 11. Někdy mě ten můj malý špunt překvapí, jako třeba dneska... vcházíme do FN Motol na další z mnoha neustálých kontrol a Péťa mi říká: "mami, vždycky, když jdeme do Motola, tak je mi smutno, protože myslím na ty děti, které to nepřežily a na ty, co tu musí ležet. A navíc o Vánocích." No, ví, o čem mluví. Vánoce v nemocnici jsme si "užili" plnými doušky. Když jsme se konečně tak nějak připravili na to, že si ten Štědrý den uděláme hezký, i když se uvidíme jen na chvíli, protože já tou dobou stále ležela na spinálce a Péťa už třetí měsíc na ARU v místnosti bez denního světla, tak 23. 12. ráno přišel doktor, že se mu nelíbí stent v mé ledvině a za pár hodin už jsem byla na sále. Takže nejen, že jsme se na Štědrý den vůbec neviděli, ale já pak měla půl roku vývod z ledviny do pytlíku :)...

Když jsme dojeli z kontroly domů, Péťa si vzal svou peněženku, kde si pečlivě a veeelmi spořínkovsky :) šetří kapesné, přepočítal si naspořené kačky a poprosil mě, jestli mám obálku, že by poslal korunky Zdravotním klaunům, aby mohli chodit za dětmi až budou Vánoce. Tak jsme se domluvili, že k jeho kačkám něco přidám a pošleme to za nás za oba, aby mu z toho kapesného něco zbylo :).

Když byl Péťa malý, jeden náš známý mi říkal, že žasne, kolik má v sobě ten dvouletý prcek empatie... no, zřejmě se nemýlil a Péťovi to zůstalo :).

14. 11. Péťa finišuje cvíčo v Armandi a dlužno dodat, že už jede z posledních sil - vlastně my oba. Včera už bylo cvíčo s velkými slzami a s velkým vyčerpáním. Péťa usnul cestou domů v autě a probudil se až druhý den v půl sedmé ráno s tím, jestli může ještě chvilku odpočívat. Tak jsme dnes vynechali školku a odpoledne už bylo cvíčo lepší.
Zvládli jsme i vysílání v České televizi s raním vstáváním v 5.20, odpoledne cvíčo a po cvíču ještě na svatomartinskou slavnost do školky.. domů jsme se dostali po 19. hodině. Moc jsme si to užili, ale unavení jsme byli oba jako koťata. Vlastně i Bastík, které to všechno s námi samozřejmě absolvoval... A já jsem byla moc vděčná všem z České televize za úplně krásné zacházení. Pan vrátný za námi vyběhl až na parkoviště, jestli nechceme s něčím pomoct, ukázal nám kudy jít, podržel dveře... pak už si nás převzala paní redaktorka, která byla moc milá, Pétu každý hezky zdravil "čau chlape.." a když jsme v živém vysílání mluvili o tom, že Péťa cvičí 4 hodiny denně, tak se z té tmy za kamerou od jednoho z kameramanů ozvalo: "no ty bláho" :). A já byla zase moc pyšnou maminkou. Je pravda, že ne moc lidí ví, co intenzivní rehabilitace obnáší a ani já do teď nechápu, jak to Péťa může zvládat a ještě si u většiny cvičení zpívat a blbnout apod.
Já jsem byla hodně unavená hlavně psychicky a to z několika "prima zážitků" např. přijedeme na cvičení, které je bohužel na Míráku, v ulici jsou nicméně dvě místa pro invalidy - obě obsazená. Jedno autem bez poznávací značky a s maketou parkovací karty pro invalidy, na druhé mi právě vjela maminka s holčičkou... tak se jí ptám, jestli jdou taky na cvičení a jestli bude odjíždět nebo nebo jestli zůstávají, abych věděla, jestli hledat jiné místo... ne, nejdou na cvíčo. Kartička totiž vůbec není jejich... údajně o x ulic dál vysazovaly babičku, které kartička patří... předpokládám, že nakládat ji budou opět o pár ulic dál, že? Taková paní Kolombová - kartičku má, ale nikdo ji neviděl. Takže když to shrnu... dvě místa pro invalidy, obě obsazená lidmi bez oprávnění, policie s tím nic dělat nemůže a my? Hledáme místo aspoň pro nerezidenty, při hledání místa doufám, že si neurveme podlahu, protože zpomalovací pásy na Praze 2 jsou šíleně vysoké a kvůli plošině máme snižovanou podlahu... a platíme za parkování jako každý poctivý trouba...
O to víc díky všem za všechny milé zprávy a maily a vzkazy, které nasávám jak houba a beru z nich energii, když už se jí nedostává a přicházejí smutky a vyčerpání.

7. 11. Odehrálo se toho za poslední dny opravdu hodně. Máme za sebou několik důležitých kontrol v Motole - na spondylochirurgii, neurologii, ortopedii.. všechny ťuk ťuk dopadly dobře. Péťa dostal spoustu pochval za velké pokroky. A zazářil také na logopedii. 
Teď už zase cvičí intenzivky a obávám se, že jsme to cvíčo zařadili moc brzy po Adeli. Péťa to sice zvládá, je to neskutečný dříč a bojovník, ale vidím, že už únava narůstá každým dnem a má toho plné kecky. O to víc nám udělala radost paní doktorka v Motole na rehabilitaci, se kterou jsem probírala právě určité "pauzy". A dostali jsme za úkol o Vánocích nedělat nic :D. A my se na to s Péťou hrozně těšíme. 
Péťa musí cvičit nejen, aby se jeho stav lepšil, ale i aby se nehoršil... Navíc ze spousty míst slyšíme, ať teď co nejvíc stimulujeme, dráždíme svaly, cvičíme, protože nové a nové svaly se probouzí a samozřejmě se člověk bojí toho, aby něco nepropásl... ale se snažím myslet na to, že je Péťa dítě, které si potřebuje hrát, chodit na výlety, dělat si tak prostě jenom, co chce on... no komuli, kdo má dítě, to asi nemusím popisovat... člověk má s dítětem vždycky pocit, že by potřeboval, aby den měla 48 hodin, aby se stíhalo vše, co se stíhat má a taky si užívat jeden druhého, zábavu... natož když do toho denně musíte zakomponovat minimálně 3 - 5 hodin různých zdravotních povinností a cvičení... Když jsme najednou dostali za úkol nedělat nic, tak se mi až nečekaně ulevilo. Blíží se Vánoce a já jsem se chystala, že si s Péťou advent i Vánoce pořádně užijeme, ale pořád mi někde v hlavě strašilo, že to nejde, že přijdeme o několik týdnů cvičení a něco prošvihneme... rozhovor s paní doktorkou byl obrovskou úlevou a chtělo se mi úplně brečet štěstím, že je to možné - že si můžeme bez výčitek, že něco zanedbáváme, užít vánoční atmosféru.
Máme za sebou taky dušičky. Péťa je o rok starší, a tak se víc ptá, víc to řeší a prožívá.. ale opět překvapil. Přišel s nápadem, abychom tátovi vyrobili nový svícínek na hřbitov. A jako techniku si vybral mozaiku. Takže jsme vyráběli a vyráběli a Péťa pomáhal, co mohl, hlídal každý můj pohyb, instruoval mě, kam který skleněný kousek přijde apod. Výsledek je skvělý.
A ještě se pochlubím, jak jsem byla opět pyšná maminka - byli jsme právě v Motole a po kontrole jsme šli ještě na rentgen. Čekali jsme tam ale hrozně dlouho, tak jsme si vzali naše logopedické úkoly a hry a v čekárně jsme si tím krátili čekaní. Najednou Péťovi nějaká úplně cizí paní povídá: "teda Ty tak krásně mluvíš, seš veliký šikula". Pak se rozpovídala, jak jenom kroutí hlavou, jak Péťa krásně plní úkoly a všechno ví a když pak zjistila, že Péťa ještě nechodí do školy, vůbec tomu nechtěla věřit. No a po rentgenu, kde sklidil opět pochvalu za dobrou spolupráci, jsme šli tradičně na řízek s kaší do bufíku - to už je takový rituál :). Byla tam dost fronta, u stolu žádné místo, tak jsem Péťu zaparkovala u jedné lavičky, Bastík tam s ním zůstal a já šla koupit jídlo. Každou chvilku jsem po očku koukala, jestli je všechno OK a v jednu chvilku nebylo. Péťa se naklonil moc a už se nezvládl narovnat. Tak jsem chtěla vyrazit na pomoc, když vidím, jak mu pomáhá nějaký cizí pán. Koupila jsem tedy jídlo a nesu to k lavičky, když ke mě přijde onen pán a říká  mi: " teda to je tak dobře vychovaný a šikovný kluk.." Nakonec jsem zjistila, že jak Péťa vysel, řekl: "prosím, můžete mě někdo narovnat?" Pán se ho zeptal jak, Péťa mu to vysvětlil, poděkoval za narovnání, vysvětlil, že máme kupuje jídlo a hned přijde... zkrátka perfektně se o sebe postaral :D.

25. 10. Péťa pobyt v Adeli zvládl na 1 s hvězdičkou. Pan doktor ho chválil za ještě větší pokrok než v lednu, stejného názoru byla i Péti fyzioterapeutka a já měla možnost být opět pyšná maminka. Péťovi tleskala za jeho úspěch celá tělocvična, dostal diplom a další zlatou medaili, kterou velmi pyšně nosí na krku :).
Máme za sebou taky ne zrovna veselé výročí - 20. 10. to byly tři roky od naší nehody. Čas od času se mě někdo zeptá, jak to vůbec můžu zvládat, jak to zvládám apod... Péťa je můj recept na to, kde brát sílu a můj důvod smát se a radovat a i při tom všem být šťastná a vážit si toho, že jsou věci aspoň tak, jak jsou... Péťa má poslední dobou opravdu vtipné období, tak jsem si říkala, že se o pár zážitků podělím. Někdy je Péťa vtipný a ví to a někdy je to díky dětské bezelstné upřímnosti :).. např. když se mi Péťa ptal: "mami, proč se nás staví ty nový dálnice tak hrbolatý?" Nebo když se ptal, proč u dálnice stojí ti -stopovači-.
Včera se mě Péťa ptal, jestli mě může požádat o ruku - že by byl můj nevěsťák. Tak mu říkám, že to přeci není nevěsťák, ale ženich. Péťa se chvilku zamyslel a říká mi: "neva mami, to se vstřebá."
Péťa taky vymyslel soutěž, že pozve kamarády, každý přinese SAMORUČNÝ dort a porovnáme, který je nejlepší. Ano, tušíte správně, samoručný = ručně dělaný :).
Podobně jsem žhavila mozkové buňky, když Péťa říkal, že nemá rád ty STOJENÝ TITULKY.. no, nový výraz pro titulky, které neplynou od zdola nahoru, ale jsou statický, a pak zmizí. Do teď mě to nikdy nenapadlo sledovat :).
A dalo mi hodně práce se nechechtat, když si v Péťa v Adeli u večeře prosil ty ČÍNSKÝ BRAMBORY jako byly včera. Tak jsme si vysvětlili rozdíl mezi Amerikou a Čínou :D.
No a včerejší zážitek - kdy teta Jana Péťovi chystala večerní léky, já inhalace a z pokojíčku z postele se ozvalo: "tak holky, kde to vázne..." :D
Může člověk vedle takovýho kašpara Kašpara zůstat smutný? To prostě nejde...

13. 10. Máme za sebou první týden ze dvou v Adeli. Péťa začíná terapie v 7.40 a končí v 15.30. S občasnou přestávkou a půl hodinou na oběd, ale jinak v podstatě v kuse... první dny jsme zvládali po terapiích i procházky, ale včera už únava přerostla běžnou mez a Péťa prospal celé odpoledne. Asi to tělíčko vážně potřebovalo, protože dneska už zase makal a to měl jedno poměrně dost náročné cvíčo navíc - na vyzkoušení, jestli to dá. Přijel z cvíča s úsměvem od ucha k uchu a tím, že by si to chtěl příští týden zopáknout. No, vzhledem k tomu, že já se tu plížím chodbami téměř po čtyřech a Bastík je taky rád, že je rád, tak usuzuji, že z nás Péťa vysává energii :). 
Dneska byl navíc zvláštní den, protože Smečno pořádalo "Péťovu stezku odvahy". Bohužel jsme nemohli být přímo u toho, ale propojili jsme se aspoň telefonicky a všichni, kdo se stezky odvahy zúčastnili na nás zavolali tak velké ahoj, že se divím, že to operátor vůbec zvládl :). Takže všem moc děkujeme a máme velkou radost, že bylo fajn počasí a všichni si to užili!

4. 10. Tak koukám, že už je to hodně dlouho, kdy jsem se sem dostala, abych napsala pár řádků... ono se toho taky opravdu hodně stalo a nevíme, kam dřív skočit. Byli jsme v Motole u paní nutriční, která spočítala, že už si Péťa zvládne ujíst, co potřebuje, takže pokud mu to vydrží další půl rok a ještě něco přibere, je tu šance, že by se Péťa mohl zbavit pegu - další hadička by byla pryč. Péťa taky začal pravidelně chodit na ergoterapii, máme od pojišťovny kašlacího asistenta, Péťa chodí do školky, kde to miluje a užívá si plnými doušky, máme za sebou taneční soustředěnní u nás doma, kde nás v jednu chvilku bylo kolem třiceti... a v neposlední řadě máme za sebou výlet do Vídně... tam jsme vyrazili vlakem do Pohlig (firma, která dělá všerůzné dlahy), aby se na Péťu podívali a vyrobili mu dlahu, ve které udrží tužku a lžíci, abychom mohli začít s nácvikem krmení a vlastního "psaní" - no zatím spíš aspoň jakéhokoli čmárání :) a byli co nejvíc připraveni na školní docházku. Jsou tam moc šikovní. Umějí udělat úžasné věci, které opravdu pomáhají. Trochu je mi smutno z toho, že naše pojišťovna samozřejmě nehradí nic, u nás to nikdo vyrobit neumí a tak za jednu dlahu, která dítěti vydrží tak rok, maximálně dva, zaplatíte přes 30 tis. korun na jednu ruku. Takže jsme zatím objednali dlahu jen jednu - právě na psaní a jídlo a časem uvidíme. Dělají ještě další úžasné dlahy, které by Péťovy pomohly, ale ty třeba zase časem...?? krom toho jsme dostali tip na jednoho pana profesora ve Vídni, který se specializuje na nervová propojení na rukách a operativně je "propojuje" a jak nám řekli v Pohlig, tak pokud by to u Péti šlo, tak by pak možná žádné dlahy ani nepotřeboval... ALE... neurologická operace s předchozími speciálními vyšetřeními na zobrazení přerušených nervových spojení... operovaná ve Vídni... až se bojím představit si tu částku, když dlaha stojí 30 tis. :). No, začneme se zjišťováním. Pojišťovna prý platí operace v EU v případě, že v ČR se zákrok neprovádí... Každopádně se už teď těším zase na lítání po milionech kanceláří, vyplňování milionu formulářů... a to vše s dost nejistým výsledkem. Ale co by člověk pro toho malého bojovníka neudělal, že? Zase je fakt, že člověk může být rád, že tu vůbec taková možnost existuje a je tu další naděje na to, že si Péťa bude moct někdy sám utřít nos, najíst se nebo si podat hrnek s čajem a vyčistit si zuby.... uvidíme, uvidíme... jestli by to u Péti vůbec šlo, jestli na to přispěje pojišťovna a jestli to vůbec vyjde... třeba za pár let jo :D. Naděje je výborná věc ;).

23. 9. Péťa AXON zvládl a jsme zase o kousek dál. Odrazil se určitě i odpočinek, který jsme si o prázdninách dopřáli a Péťa při cvíču lámal rekordy i navzdory všem bacilům. Školku jsme při cvičení zvládli jen na pár dní, protože Péťa zase cvičí náročnější cviky a je opravdu hodně unavený. Velkou novinkou je, že zvládne sedět v pomůcce "go to seat" už delší dobu, takže si můžeme hrát na pískovišti a Péťa může sedět přímo v písku - to je radosti :). 

Minulý víkend u nás bylo veselo... v sobotu někde praskla voda a my s tím měli docela dost starostí. O to víc jsme si užili neděli, protože Péťa pozval na grilovačku 9 hasičů z Kladna a chlapi dorazili v plné sestavě :). Peťouš byl šťastný jako blecha. Samozřejmě taky musel být oblečený v hasičském, s hasiči jsme grilovali, Péťa jim ukázal svůj pokoj, svezl je výtahem, a když odjížděli, skoro brečel, že se mu bude po nich stýskat :).
Tenhle víkend jsem si mohla užít tanečně-rehabilitační seminář a Péťa byl s tetou Jáňou a užili si to myslím taky parádně :). A já mám spoustu nových podnětů, námětů na přemýšlení a variant, co ještě vyzkoušet - jen bychom potřebovali, aby den měl tak 48 hodin, pak bychom to všechno stíhali :). Ale vlastně je to strašně dobře - že je takový výběr. Jenom je holt věda rozmyslel, do čeho se pustit, čemu se věnovat, kam docházet... abychom sladili cvičení, rehabilitace a všechno další s tím, aby taky Péťa mohl žít "normální život" - tedy aby byl čas chodit do školky, pohrát si doma, stavit se u babičky na návštěvu, navštívit se s kamarády a taky čas na mojí práci... Tak tím vším nějak bruslíme a dáváme dohromady, jak to tenhle školní rok - poslední ve školce - pořešíme. Zatím se to daří, ale je to chvílemi dost mazec :D.

14. 9. Nějaký bacil se Péti pořád drží, ale Péťa tedy odolává, až koukám. Samozřejmě je to díky všem vymoženostem a pomocníkům, bez kterých by to bylo mnohem mnohem horší... jako nebulizátor (na inhalace), kašlací asistent a další a další. Mimochodem dneska se nám splnilo další přání a máme od pojišťovny vlastního kašlacího asistenta. Do teď jsme ho měli jen vypůjčeného na zkoušku. Díky Bohu je naše pojišťovna rozumná a vůbec nedělala se schválením poukazu problém. A ještě jedna krásná zpráva dnešního dne. Péťa od začátku prázdnin zkoušel sedět v kleku s opřením o ruce, ale nedokázal udržet hlavu. Tento týden to tam vyšvihl jak nic a dneska už v té pozici vydrží třebas půl minuty. Pro někoho asi drobné zlepšení, ale pro nás - zdolání osmitisícovky :).
Jinak Péťa perlí svými hláškami... např. když jsem byla v práci, přišla mi zpráva od jedné maminky: "Helčo (Péti fyzio), na zpívání seš dobrá, ale na to cvičení moc ne." No, ještěže Helča už Péťu dobře zná a ví, jak to myslí :).
Pak jsme zase řešili, že s ním holky rády cvičí a já mu říkám: "To víš, jsi šikovnej kluk, tak se s Tebou holkám dobře cvičí." Péťa se na mě podíval a říká: "Jo mami, ale hlavně jsem zábavnej." :)

8. 9. Včera (v pátek) jsme nejpozději v 7.30 měli být na příjmu na pediatrii v Motole. Původně po nás chtěli, abychom nastoupili už ve čtvrtek, ale připadalo mi dost zbytečné, abychom tam celý čtvrtek koukali do zdi, protože Péťovi měli dělat CT v 9 hodin v pátek. Navíc bychom přišli o další den cvičení v AXONu. V 7:30 jsme tedy naklusali, byla tam zrovna naše oblíbená sestřička, tak jsme si užili i srandu... nebyl pro nás pokoj, tak jsme čekali v herně, ale Péťa se aspoň rozptýlil a neplakal, že se bojí narkózy (která se dětem při CT dává). Sestřička u CT i pán, který vyšetření dělal, byli skvělí. Péťovi všechno vysvětlili a řekli, že bychom to mohli zkusit bez narkózy. To chtěl Péťa od začátku, ale doktoři mu nevěřili, že to uleží bez hnutí. Sestřička Péťovi všechno vysvětlila, poradila, ať si zavře oči, aby nekouknul po nějakém světýlku, které tam bude běhat a začalo se. Péťa zavřel oči, pekelně se soustředil po celou dobu vyšetření, aby se vůbec nepohnul a podařilo se. Několik minut ležel bez hnutí, se zavřenýma očima a velkým sebeovládáním. Byla jsem na něho v tu chvíli tak strašně pyšná... Dal to zkrátka opravdu bez narkózy, dostal velkou pochvalu od sestřičky, doktorů i celé rodiny a po pár hodinách jsme mohli domů. Ale psychická únava se dostavila - Péťa si v sobotu pospal a probudil se až v 11.15 :). No, lepší spát únavou než narkózou :).

4. 9. Dnešní den patří do kategorie "ty nepříjemné zážitky já vytěsňuju". Všechno bylo OK, Péťa si dopoledne hrál s babičkou, byl úplně v pohodě, krásně obědval, v AXONu hezky cvičil, ještě mi ukazoval, co všechno už zvládne... a pak sedím v šatně, dělám něco do práce na noťasu a slyším "co je s tím Péťou, on nám nějak bledne"... myslela jsem si, že je to zase nějaká srandička, tak mi trvalo asi vteřinu než mi došlo, co se děje... fyzioterapeutka celá vyděšená přinesla Péťu, který byl bílý jako stěna, rty v barvě trička (měl dneska světle modré)... naštěstí mi naskočilo všechno, co nám říkali doktoři na ARU... takže jsem se přerazila o tašku, jak jsem běžela do auta pro ambuvak, Péťa si to ale po chvilce rozdýchal sám. Byl sice pořád bílý jako stěna, ale ještě ho paní doktorka ani neprohlédla a už zahlásil: "dobrý, jdeme cvičit." Zkusil to, ale po 10 minutách sám začal říkat, že chce spát. Tak jsme ho na zbytek terapie šoupli na kyslík, kde jsem ho nechala odpočinout, abychom zvládli cestu domů. Péťa cestou domů spal, já jela v nějakém módu "teď musíš vydržet, pak se zhruť, až bude po všem", takže jsem nás i v tom šíleném dešti a vynervená, jestli Péťa zase nemodrá, dovezla domů, Péťu pořešila, a když jsem viděla, že už je OK a chce si hrát s babičkou, odpadla jsem...
Už máme za sebou velké pokroky, ale dnešek byl hodně krutým a hodně přesvědčujícím důkazem toho, jak je pořád Péťa zranitelný. Díky Bohu, že vše dobře dopadlo.

3. 9. Tak tu máme další školní rok. Péťa tedy začíná o týden později, protože opět cvičíme v AXONu a čeká nás ten Motol, tak aby toho na něj nebylo moc a to cvíčo za něco stálo. I tak musím přiznat, že návrat do poprázdninového provozu je letos nějaký náročný :). Prázdniny byly prostě fajn. Navíc nám už napotřetí pokládají lino u výtahové šachty, asi nás zlobí čidlo na ventilku pneumatiky u auta, potřebujeme vyměnit kotel na zimu a spoustu dalších věcí, které se nahromadily najednou asi právě proto, abych si uvědomili, jak jsme se o prázdninách krásně flákali :D. Péťovi se dneska do Axonu taky vůbec nechtělo, ale naštěstí se těšil na svojí fyzioterapeutku, tak se to nakonec obešlo bez remcání. 

28. 8. Návrat po dovolené je vždycky náročný, ale už jsme zase v "běžném běhu". Včera v Motole, kde jsme se dozvěděli, že nás příští týden čeká snad jen jednodenní hospitalizace na pediatrii kvůli Péťově vyšetření... moc se nám zase do nemocnice nechce, ale snad to bude opravdu jen na den a aspoň to budeme mít zase na nějaký čas (snad) za sebou. 
Péťa už se těší do školky, prázdniny nám letos utekly nějak hrozně rychle. Musíme si tenhle rok pořádně užít - ještě ve školce. Se školou pak bude všechno ještě složitější a rehabilitací nebude moct být  tolik jako teď. Teď nás totiž čeká náročný podzim - axon, adeli, pobyt s hipoterapií, fyzioterapie, hipoterapie... no Ježíšek to samozřejmě všechno vidí, tak to se letos asi zase s dárky pro Péťu pronese :).

26. 8. Jsme doma, prázdniny končí... a já budu dneska asi víc patetická, než je zdrávo... Jarda by dneska slavil 50. narozeniny... před pár lety tak poznamenal, že padesátka je za dveřmi a v tu chvíli samozřejmě ani jednoho nenapadlo, že by se té padesátky nedožil. Byl to dneska moc fajn den - dopoledne jsme si ještě užili v Harrachově a já jsem strašně ráda, že má Péťa dva tak skvělý bráchy a vím, že by mohlo být mnohem, mnohem hůř, ale dneska nějak nechci být statečná. Chci si pobrečet a postěžovat si, jak je to hrozně bolavé a kruté a jak moc bych si přála, aby to aspoň na chvilku bylo jako dřív. Vlastně bych se chtěla asi i pořádně opít a nadávat na nespravedlivý svět a osud, ale i když nebudu dneska večer statečná, tak rozumná být musím... protože Péťa může chtít v noci odsát z tráši, jako každou noc několikrát za noc budeme polohovat, aby neměl proleženiny, budeme chladit polštářky, protože je mu v noci vedro, budeme muset cévkovat...  no, není to vždycky jednoduché. Ale ano, díky Bohu, že jsme tady, že já nakonec chodím a můžu se o Péťu starat a že jsme měli ten dar poznat toho nejlepšího chlapa pod sluncem a aspoň několik let s ním prožít...

25. 8. Uteklo to jako voda a týden hipoterapie je za námi. Byl to skvělý týden. Užili jsme si ho a já mám radost, jak dobře to Péťa zvládl. Vloni byl mnooohem více unavený, celou polední pauzu většinou prospal, v noci naopak špatně spal, takže jsme byli oba hoooodně unavení. Letos to byla úplně jiná liga :). Péťa si zvládal držet hlavu skoro celou jízdu bez pomoci, v noci spal krásně, stíhali jsme výtvarku po obědě, takže s sebou vezeme spoustu krásných výrobků a měl sílu i na dětské hřiště, výlet na kole, výlet do Jánek, bazén... je vidět, že jsme za ten rok zas o kousek dál. Závěr se tedy bohužel neobešel bez slziček, protože jsme se dozvěděli, že "Péti" kůň KIM odjíždí za novým majitelem a Péťa s ním jel dneska poslední jízdu. Nesl to statečně, aby ho holky neviděly brečet, ale v autě to obrečel...

22. 8. Doma jsem se moc neohřáli - tedy obrazně řečeno, vedra bylo až dost... a vyrazili jsme do Krkonoš na hipoterapii. Hory zafungovaly a teploty jsou tu snesitelné. Dokonce občas došlo i na mikinu :). Do auta jsme opět sbalili i kolo, takže ty kopce tady zvládáme dobře a drandíme, kde se dá. Bastík nás statečně doprovází po svých čtyřech tlapkách a užívá si krkonošských luk :).
Už pomalu finišujeme a únava je znát, ale Péťa statečně bojuje a držení trupu se lepší s každou jízdou na Kimovi a navíc se mu tady krásně dýchá. Jen je škoda, že tohle člověk pojišťovnám nevysvětlí :).

8. 8. Návrat do reality byl "tvrdý" :). Ani nemluvím o vybalování, ale zjistila jsem, že nám nefunguje nebulizátor, takže jsem půl den strávila zjišťováním proč a jak ho zase rozchodit, pak jsem se začala prát s vodou v bazénu, která po tom týdnu nevypadala zrovna vábně... abych nakonec zjistila, že jsem hrdě minulý měsíc smontovala a propojila filtraci s bazénem, ale ve výsledku ji nenastavila na filtraci, takže nám tu měsíc jen hučela a nefiltrovala :). No, chybami se člověk učí...

6. 8. Přípravy se vyplatily a dovolená se vydařila :). Koupali jsme se v jezeře - plavali kolem plachetnic, nechávali se houpat na vlnách od parníků... vyjeli jsme si zubačkou 1000 m převýšení až nahoru na horu - seděli jsme s Péťou přímo u strojvedoucího, protože ve voze nebylo místo pro vozíčkáře, takže jsem měli exklusivní výhled, svezli jsme se na lodi na výlet, zvládli jsme dva výšlapy na kolech a courali jsme se po městečku, když už sluníčko zapadalo a bylo nám moc fajn. Pro Péťu to bylo místy náročné, hlavně kvůli velkému teplu, ale v jezeře nám bylo dobře všem. A ty zážitky za tu trochu nepohodlí určitě stojí :). 

28. 7. Trénujeme a připravujeme se na naší společnou dovču. Taky zjišťujeme stav zdravotního materiálu, léků apod., abych si vše včas obstarali a nezjistili, že nám něco na poslední chvíli chybí. Péťa má také nové dlahy na ručky, které tedy nesnáší, protože mu neumožňují to, co se s ruku už naučil, ovšem to zcela záměrně. Je to pokus o to, jestli se rozhýbou prstíky, když zafixujeme zápěstí a dlaň...??? Jenže je to samozřejmě běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem a Péťu už teď rozčiluje, že mu s dlahou nejde nic "držet" a že ho omezuje. Tak musíme pomalu a zvolna :).

Nicméně cestou z protetiky nás potkaly dvě milé chvilky. První byl oooobrovský lední medvěd (cca 3 metry) dole na Václaváku, který tančí, hopsá, vrtí ocasem, čmuchá lidem k hlavám :D... nevím, který chudák v tom převleku je, protože my měli dost toho vedra i v tílku, ale rozhodně mu patří náš dík, protože tak moc už jsme se oba dva dlouho nezasmáli. No a při odchodu od medvěda nás zastavily dvě slečny s velkým plyšovým medvědem v ruce s tím, že ho koupily a hledají někoho, komu by ho mohly dát, někoho, kdo nemá dneska dobrý den a koho by potěšil. Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip, ale nebyl. Nicméně Péťa mě dost překvapil, protože řekl holkám, že medvěda nechce, protože má dneska dobrej den a že ho nechá někomu, komu udělá větší radost, že on plyšáky má. O to víc mě pobavila jedna paní v metru, která se na Péťu celou cestu koukala s výrazem "to je chudák". A já se v duchu jen smála a říkala si - kdybyste věděla, že má dneska svůj den a ke štěstí mu nic nechybí... :) Je to zkrátka všechno relativní a do jisté a to dost velké míry i takové, jaké si to tady na tom světě sami uděláme. Díky Bohu za to, že má Péťa takovou povahu, jakou má.

21. 7. Péťa má za sebou první dovču - v Beskydech s tetou Janou a babičkou a já skvělé skoro 4 dny jen pro sebe :). Myslím, že jsme si to oba mooooc užili. I když nepopírám, že se mi stýskalo :). Když Péťa odjížděl, tak Bastík kus běžel za autem a byl chudák úplně paf z toho, že někam jede a on a já tady zůstáváme. O to radostnější bylo přivítání. 
Pomalu, ale jistě trénujeme na další dovolenou, která nás čeká - na kolech se strejdou Ráďou. Péťa si musí zvyknout na helmu, já na řízení kola s vozíkem o celkové hmotnosti skoro 50 kg a Bastík běhat u kola a neplést se mi pod něj. Zatím to jde ťuk ťuk, tak snad to všechno zvládneme.

14. 7. KONEČNĚ nám začaly prázdniny! A chystáme se teď flákat, jak jen to půjde :).
Včera jsme tedy měli pátek 13., jak se patří. Jeli jsme na protetiku kvůli dlaze na ruku. Péťa se aspoň podíval, kde pracuju, protože protetika je kousek od mého pracoviště. Měl slíbenou výbornou zmrzlinu z naší oblíbené cukrárny. Vybrali jsme, Péťa si párkrát kousnul a říká, že ho zmrzlina pálí... já jsem mu ještě říkala, co si to vymýšlí, od kdy zmrzlina pálí, ale naštěstí jsem ji dojedla já. Chvíli na to Péťa začal fňukat, že má bouličku na rtu.. za další chvíli už to nebyla boulička, ale měl oteklé rty, že jsem myslela, že mu prasknou a hlavně jsme se báli, kde a co mu ještě oteče. Takže Péťa se sádroval na dlahu, otékal a my si s Bastíkem dali sprint do lékárny pro prášek na alergie a zpátky. Naštěstí prášek zabral, ale cesta zpátky rozpálenou tramvají měla za následek, že se Péťa málem pozvracel (což je s trášou dost nepříjemný zážitek). Nakonec jsme to ustáli a Péťa 2 x vyděšený, zmordovaný a rozpálený slupl aspoň hranolky a cvičil zase na 1. Takže teď si to flákání a odpočívání a užívání léta prostě zasloužíme :D.

12. 7. Finišujeme v AXONu, obíháme logopedii, doktory, ergoterapeuty apod., abychom se příští 14 dní mohli flákat. Nadále soutěžíme v tom, kdo líp cvičí a už Péťu skoro doháním a krk a celkově moje kondička se lepší, za což jsem hrozně ráda. I když jsem tedy zjistila, že můj práh bolesti je asi posunutý někam úplně mimo (už v nemocnici se divili, že jsem v pohodě a nechci nic na bolest, ale to jsem tomu moc nevěnovala pozornost), protože svaly mám ztuhlé na beton a jejich rozmasírování a rozcvičování prý musí šíleně bolet. Pro mě je to naštěstí bolest snesitelná, tak doufám, že mi to tak i zůstane :).

Taky pokračuje naše "fajn období", takže Péťa si zpívá, kudy chodí, v AXONu se svou fyzioterapeutkou vymýšlí vlastní písničky a zpívají a zpívají... Mě pak Péťa baví svými hláškami, např. "mami, budem spolu zpívat kanonysticky" (=zpívat kánon), svou vyřídilkou např. dneska jsme byli na logopedii, kde je příšerný (i když nový) výtah a nevejdeme se do něj oba i s kočárkem. Takže Péťu nacpu do výtahu a běžím 3 patra, abych si ho přivolala. V tom slyším, že už si ho přivolal někdo jinam. S hrůzou čekám, jestli uslyším brek, protože je ve výtahu zády ke dveřím, tak neví, kam dojel a kdo si ho přivolal a místo toho slyším: "halo, kdo tam jste, v jakém jsem patře, " pak nějakého pána, jak odpovídá: "ve čtvrtém." Na to Péťa bez zaváhání: "potřebuju do nuly, zmáčkete mi nulu?" V nule už jsem čekala já. Zkrátka Péťa si poradí :). Pak tu máme trochu černý humor, když se Péťa ptá, jak to tedy je na tom hřbitově, že je táta v hrobečku i s prababičkou a pradědou a dědou.. což Péťovi nějak nesedělo, tak přišel s dotazem: "A jak se tam všichni vejdou. To jsou tam palandy?" No a abych nekončila zrovna takhle, tak přidávám jednu krásnou historku. Před pár dny jsme měli s Péťou zajímavý rozhovor. Péťa se mě ptal, jestli si myslím, že se někdy postaví na nohy - že se ho na to ptaly děti ve školce. Já mu na to řekla, že kdybych si myslela, že ne, tak nechodíme cvičit a hlavně, že si myslím, že není nejdůležitější postavit se na nohy, ale cítit se šťastně a užívat si to tady na tom světě a že myslím, že my si to teď spolu docela užíváme :). Péťa se zamyslel, podíval se na mě a říká: "Mami, já myslím, že nejdůležitější je žít." No a na to jsem neměla co dodat... Docela zralá úvaha na 6 letého špunta :).

4. 7. Začínáme druhý týden v AXONu. Novinkou je, že jsem začala cvičit i já. Sice Péťa 4 hodiny a já "jenom" jednu, ale já bych ty 4 hodiny stejně nezvládla :). V tom má Péťa můj plný obdiv. A hlavně jsem vděčná naší pojišťovně, že s AXONem navázala spolupráci a moje rehabilitace jsou pojišťovnou hrazené. Což je moc fajn, protože odjet na 3 týdny do lázní po operaci krční páteře je pro mě samozřejmě sci-fi. Dneska jsem měla první cvičení a hned je o bolest míň. Navíc teď s Péťou závodíme, kdo líp cvičí :), což velmi dobře zafungovalo. Péťa dneska cvičil na velkou pochvalu. Snad mu to vydrží co nejdéle. Čekají nás příští týden vedra, tak jsem zvědavá, jak ta cvíča zvládne. 

29. 6. Už přes týden Péťa opět cvičí v AXONu. Dělá už zase další a těžší cvičení, a protože o mě se chvíli víc a chvíli míň pokouší nějaké bacily, kterým tedy Péťa ťuk ťuk statečně odolává, poslední dny už jsme vynechali školku a jezdili z domova rovnou na cvíčo. Abychom to všechno ustáli. Dnes jsme se tedy byli před cvíčem rozloučit ve školce s dětmi i paní učitelkami a naší zlatou asistentkou. A kdyby někdo natočil tu dnešní hodinu s dětmi ve školce na zahradě, mohla by být prezentována jako fungující inkluze v praxi :). Přišli jsme, děti se běžely s Péťou přivítat, jeden chlapeček mu dokonce přinesl krásný dárek (hasiče Sama i s autem!!!) a během chvilky už si Péťa hrál s dětmi sám a děti s Péťou a já jen s údivem pozorovala, jak to krásně mezi nimi funguje. Zkrátka máme šikovné paní učitelky a asistentku. Loučení se neobešlo bez slziček - ale říkám, si že když dítě brečí, aby mohlo zase do školky, že je to vlastně splněný sen každé druhé matky :).
Užili jsme si i prima víkend s primaverkami, s kterými je teď, v jejich nastupující pubertě, opravdu velmi veselo :).
Zkrátka máme teď po tom šíleném období před a po mojí operaci zase období, kdy je nám vlastně fajn a jsme rádi, že jsme spolu. Péťa pořád něco zpívá, vaříme spolu, vyrábíme spolu, zpíváme spolu a povídáme si spolu. Péťa přichází s otázkami, které se týkají táty... Naštěstí téma táta není u nás tabu a jsem hrozně šťastná, že se Péťa nebojí zeptat a mluví o tom. Bere to tedy poměrně pragmaticky:), takže jsme nejdřív řešili otázku, jak se táta dostal na hřbitov, když zemřel na dálnici... pak jsme se dostali k tomu, proč jsme nebyli na pohřbu my dva, co je to kremace, kolik bylo na pohřbu lidí, kdo brečel a do nebrečel, jaké tam byly kytky... a hlavně k tomu, že tátu měli všichni rádi. To je myslím to hlavní, k čemu se Péťa chtěl propracovat. Čím dál častěji si říkám, že se od dětí máme jako dospělí hodně co učit... prostě když něco nevědí, zeptají se, dozvědí se a jdou dál...

18. 6. Máme za sebou krásný týden a krásný a veeeelmi nabitý víkend. Byli jsme na svatbě, odpoledne na spanilé jízdě Prahou v Mustangu z roku 1968. Péťa se tedy bohužel trochu uvařil, protože tím, že se mu moc nedaří potit kvůli špatné termoregulaci, tak jsme dojeli se slušnou horečkou. Naštěstí pomohlo spoustu vody a zmrzlina a bylo lépe :). V neděli jsme byli na poledne pozvaní na smečenské Rodeo, kam byl Péťa pozvaný jako čestný host a kromě skvělé podívané na šikovné koně i jezdce, jsme si zasoutěžili a Péťa dostal krásný dáreček. Bohužel nás po hodině také vyhnalo vedro, ale i tak jsme si to stihli užít. Navíc nás odpoledne čekala ještě cesta do Prahy do školky na rozloučení s naší milovanou paní učitelkou, která s námi bohužel bude jen do konce školního roku. Po návratu domů jsme ještě museli natřít vrátka, takže jsme šli spát později, než jsme si představovali. Unavení jako koťata (oba), ale nadopovaní hezkými zážitky na dlouho dopředu :).

12. 6. Minulý týden jsem se zbavila stehů a od té doby jsme toho stihli opravdu hodně. Byla jsem na naší pojišťovně, zkusit se domluvit, jestli není možné, aby nám pojišťovna hradila alespoň část některých rehabilitací a vysvětlit, že pro nás klasické lázně, kde se cvičí 30 minut denně opravdu nemají valného smyslu... revizní lékařka byla velmi milá, ale jestli se nám podaří dosáhnout na i malou spoluúčast pojišťovny, to je zatím ve hvězdách, tak nám prosím držte palce. Máme podat žádosti, aby revizní lékař, pod kterého spadáme, usoudil, zda je možné na rehabilitace aspoň nějakou kačku přidat. Byl to tedy pro mě výlet jak na Sněžku, protože krk to ještě tolik nedává, takže se to neobešlo bez dalšího prášku na bolest, ale potřebovala jsem to už začít řešit. Zvládla jsem už i den v práci, i když to chvílemi muselo vypadat, že usínám u počítače, protože jsem si jednou za čas potřebovala položit krk a tedy seděla sesunutá v židli jak těsně před usnutím :).
O víkendu jsme si s Péťou naordinovali flákání doma a na zahradě a moc jsme si to užili. No a zase po roce jsem se mohla vydat večer za kulturou, tak to bylo pohlazení na duši i na těle (protože bylo, kde si opřít hlavu :) ). A dnes jsme byli na první sezenní u dětského psychologa, protože stále válčíme s nespavostí a i s některými Péťovými otázkami, na které jsem v rozpacích, co odpovědět, abych mu do hlavy nedávala nějaké "dospělácké myšlenky" a nedělala mu to ještě těžší... A bylo to skvělé. Pan doktor byl, jak říká Péťa "to jo, jak fakt hodnej pan doktor" - aby ne, žádné injekce, prohlížení krku.. naopak dostal dortík, aby mlsal :).
Péťa mě taky zásabuje různými hádankami - některé naposlouchal, některé sám vytváří... dneska v autě začal hádankou: "nemá ruce, nemá nohy a přece vrata otvírá." Trochu jsem mu zkazila radost, že vím, že je to vítr, ale o to víc mě dostala druhá hádanka: "nemá ruce, nemá nohy a přece mosty staví." Tak já naivka zkoušela duha, mraky, mlha... Péťa jenom kroutil hlavou, že jsem úplně mimo, a pak povídá: "přece bagr" :)