Počtení
Něco jen tak pro zasmání, zamyšlení, prostě tak....

Přezuvky u Kašparů

Měla jsem před časem moc milý telefonát. Volali nám ze Zdravotního klauna, jestli by Péťu nepotěšilo, kdyby k nám opět přišli klauni v rámci projektu "Přezuvky máme". Byla jsem nadšená. Sama jsem si totiž říkala, že by bylo skvělé, kdyby zase přišli, ale přišlo mi trochu "sobecké" je znovu kontaktovat - přeci jenom už u nás jednou byli a určitě je spousta dětí, které klaunskou návštěvu potřebují a přejí si ji :). O to větší radost jsem měla, když se klauni sami ozvali. Navíc jako na zavolanou. Péťa měl za sebou týdenní oooopravdu náročný rehabilitační týden. Cvičil denně od 8  do 17 hodin a to pouze s 2 hodinovou pauzou na oběd a polední klid. A Péťa cvičil jako šroubeček bez nějakého vztekání, spolupracoval, zkrátka jsem byla moc pyšná maminka a měla jsem velkou radost, že mu můžu říct, že za to, jak makal, přijde odměna - přijdou klauni.
Péťa si hlídal, který že den už to bude a těšil se, který z klaunů přijde. Ještě těsně před jejich návštěvou měl Péťa další hodinu fyzioterapie a po něm jsem cvičila i já (i moje šrouby v krku holt potřebují rehabilitovat :) ). A najednou zvonek. "Mamí, babí, jsou tady," křičel na nás Péťa. Sestřička Štěpánka Péťu rychle dávala do vertikalizačního stojanu, babička čapla hůl a šla za námi ze svého pokoje, já rychle docvičila a Péťa už natahoval: "Rychle, rychle, nebo to nestihnete, už jsou dole, mamí, běž otevřít." Bleskurychle jsem tedy seběhla schody a přivítala vzácnou návštěvu. S Klistýrkou už jsme staří známí a pana doktora Vitamína jsme u nás přivítali poprvé. Péťa si ještě na poslední chvíli vymyslel, že na ně počká s pistolí v ruce, takže klauniáda začala už na schodech, kde Péťa zjišťoval, jestli to nejsou zloději. Pro jistotu jim na uvítanou dal pouta, ale nakonec je vzal na milost a návštěva se konečně dostala do pokoje. A už to jelo. Gejzír klaunské improvizace, jejíž součástí byli všichni přítomní, Péťa měl pusu od ucha k uchu, zasahoval do dění, smáli jsme se i my dospělí a byla to nádherně strávená více než hodina s velmi milou, vtipnou a námi velmi váženou návštěvou - ačkoli jsme v jednu chvíli měli paruky na hlavě, nechali si čistit uši prachovkou... :). Během klauniády jsme se několikrát dostali k tomu, jak Péťovi něco jde a klauni krásně zapracovali poznámku o tom, jak Péťa fakt pilně cvičí a jak je to vidět a znát na těch pokrocích, co dělá, na jeho síle... A když klauni už museli jít, Péťa machroval slovy: "už běžte, už mi z vás hrabe." Rozloučili jsme se, klauni odešli a já se šla podívat, jestli aspoň něco natočil náš foťák, abychom měli vzpomínku. No a náš machr, kterému "už hrabe" hned prosil (stejně jako babička :) ), ať to stáhnu do počítače a můžou se na to rovnou koukat. Tak jsme měli hned klauny ještě jednou. A je mi jasné, že tak jako se do dnešního dne vzpomínalo, že před rokem u nás Archibald snědl Klistýrce buřta (a to velmi podlým způsobem!), tak ode dneška se k tomu ještě přidá vzpomínání na to, jak Vitamín krmil žábu na záchodě, Klistýrka mi dávala "masáž jako prase" apod. A vzpomínat bude nejenom Péťa. A aby toho nebylo málo, dostal Péťa od klaunů na památku moc krásné dárky, které jsou navíc vybrané tak, aby Péťa procvičoval ručičku. Děkujeme všem zdravotním klaunům. Není to "jen" ta chvíle, kdy se s vámi smějeme... jsou to ty zážitky a vzpomínky, které máme společné a často se k nim vracíme a ještě dlouho po tom, co klaunské přezuvky opustí náš dům, jsou pro nás důvodem k zasmání a veselosti a to i ve chvilkách, kdy nám není zrovna do smíchu. A díky všem, kteří zdravotní klauny podporují. Děkujeme moc.

O baterkách

Poslední dobou si připadám jak kotel emocí, ve kterém se to všechno vaří a bublá a chvíli je to takové a za chvilku makové... Chvíli si říkám, jak je to všechno fajn a bude líp, chvilku mám depresi z toho, jak to všechno je a mám pocit, že jsem na pokraji sil a nedá se to zvládnout... Ale asi je to tak dobře vyrovnané, koneckonců nic není černé nebo bílé.

Po dlouhé době jsem se zvládla kouknout na noční zprávy a to zrovna v den, kdy se pozornost upírala do Nice a do Turecka. A zase na mě dopadla taková tíha toho, co se ve světě děje, proč se to vůbec děje, proč se to nedá řešit jinak a znělo mi v uších, co jsem občas slýchala od známých, že lidi jsou dneska hrozný, ničeho si neváží, chovají se k sobě hrozně... Bylo by dost snadné upadnout do deprese, schoulit se do postele a bulet a bulet a všechno to vzdát, ale nejde to. Nejde to proto, protože je tolik skvělých úžasných lidí, kteří nám pomáhají ať úsměvem, zprávou, mailem, pomocí jakéhokoli druhu a to prostě jenom proto, že nám pomoct chtějí. Nic za to nečekají, naopak je těší udělat Péťovi a mně radost. A hned se z deprese stává něco jako - jsou i prima a děsně fajn lidi, kteří se k sobě chovají krásně, slušně a mají radost z radosti druhých. A těhle lidí my teď máme s Péťou kolem sebe strašně moc. Díky Bohu. A zdaleka nejde jen o naši rodinu a známé. Díky všem těmhle lidem a doslova vlně toho dobra, co na nás valí, jsme schopni odolávat a zdolávat komplikace v podobě nesmyslných formulářů pro úřady, v podobě úřednického šimla, kdy nám na úřadě "dobře poradí", co dělat a týden na to nám za to jiný úřad vyměří pokutu z prodlení... v podobě nepříjemných doktorek, které asi baví, že z nich jde hrůza... jsou to možná "maličkosti", ale když člověk balancuje nad propastí zvládnu to/nezvládnu to, tak stačí tahle maličkost a člověka to srazí a vezme mu to elán a sílu poprat se s dalšími nutnými a skutečně důležitými úkoly. A proč to všechno vlastně píšu? Protože posledních pár dní cítím obrovskou, velikánskou vděčnost vůči všem lidem kolem nás, díky kterým právě tomuto srážení odoláváme. Lidem, kteří nás dobíjí jak baterku. Dost často slyším, jak jsem silná a statečná, ale moc dobře vím, že by to dávno bylo jinak, kdybych se neměla, kde dobít. Takže celé tohle počtení má být hlavně velkým, obrovským díkem všem, kteří jsou (jak se píše v mé oblíbené knížce "Najděte si svého marťana") dobrým člověkem. Asi bych se uděkovala, kdybych měla vyjádřit, jak moc jsme za tohle dobíjení vděční a jak moc si ho vážíme. Je to pro nás v podstatě doslova "životně důležité". Proto díky, díky, díky a DÍKY.

Letmá vzpomínka na spinálku

Z Vojenské nemocnice jsem byla převezena na spinálku v Motole, protože tam (jak mi říkala má rehabilitační) jsou na případy jako jsem já specializovaní. Případ jako jsem já znamenalo pacient s poraněním míchy. Naštěstí mé poranění míchy nebylo tak závažné a v té době jsem zvládla udělat pár kroků u chodítka, pokud jsem tedy zrovna neměla bílo před očima a nohy se mi nepodlamovaly jak čerstvě narozené žirafce. Převoz probíhal v klidu, vezla jsem se na lehátku až do sanitky a ze sanitky až na spinálku. Tam mě dovezli na pokoj a přiběhlo několik sestřiček, které mě pomocí speciálního prostěradla přendaly z lehátka na postel. Pravda, říkala jsem si, proč se se mnou chudáci tahají, když si můžu do postele přelézt sama, ale neodvážila jsem se narušit jejich zavedený systém. Koneckonců říkala jsem si, řidič ze sanitky ví, že jsem schopná si do postele přelézt sama a nic neříká, tak asi ví proč. Než jsem se stihla rozkoukat, už tu byly sestřičky s polštáři na polohování a ptaly se mě, na jaký bok chci otočit. No to už mi přišlo zvláštní, tak jsem si dovolila pípnout, že se s nasazeným zdravotním límcem zvládnu otáčet na bok sama. Sestřičky po sobě tak zvláštně koukly, já koukala na ně a když už jsem byla v těch překvapeních, tak jsem pokračovala - že si zvládnu i sednout a udělám i pár kroků, pokud se mi netočí hlava kvůli nízkému tlaku. To už začala být atmosféra víc než mírně rozpačitá a to na obou stranách. Sestřičky koukaly na mě, já na ně a nakonec odešly s tím, že mě přijde přijmout paní doktorka. 

Až o pár týdnů později jsem se od jedné sestřičky dozvěděla, co se vlastně v ten moment všechno událo. Pravdou je, že na spinálce nebývá běžné, aby pacient při příjmu seděl, natož chodil. Takže z jejich pohledu to bylo asi takhle - přijela pacientka na lehátku, s límcem na krku a poraněním míchy. Nic neobvyklého, běžný postup: opatrně přeložit na postel, napolohovat a každé 3 hodiny změnit polohu, aby nedošlo k proleženinám. V tu chvíli ale pacientka říká, že se zvládne na bok otočit sama... sestřičky mají jisté pochybnosti, nesměle po sobě koukají, jestli slyší dobře... a pacientka pokračuje, že sedí a trochu už i chodí... ještě větší rozpaky, ale pochybnosti se mění v jasné přesvědčení. Je potřeba raději zavolat lékaře. Paní Kašparová se asi praštila i do hlavy, myslí si chudák, že chodí... 

Tímto zdravím všechny báječné sestry a sanitáře ze spinálky. A přidávám dík nejen za jejich péči, ale především za jejich lidský přístup a neutuchající humor a dobrou náladu. 

Vzhůru na úřad

Po návratu z nemocničního vakua do tvrdé reality mě čekalo obíhání úřadů. No, obíhání je mírně s nadsázkou, protože v té době jsem se spíš snažila nezakopnout o vlastní nohu nebo o hůl.

Pravda, nevyrazila jsem na onen úřad zrovna s jistotou, že se jedná o ten správný institut, který mi pomůže s mým problémem. Nikde na webu se mi totiž nepodařilo dopátrat, kdo má vlastně co na starosti. Nabízí se otázka, proč jsem tam tedy předem nezavolala a neinformovala se, na jakou adresu mám přesně dorazit. Háček je v tom, že pro zdárný telefonický hovor je nutné, aby někdo na druhé straně zvedl volajícímu sluchátko. A tento háček se mi nepodařilo odháčkovat. Ovšem podařilo se mi ho pochopit a to ve chvíli, kdy jsem na úřad dorazila. Než jsem stačila spočítat kolik desítek lidí je přede mnou, obdržela jsem lístek do šatny, neboli pořadové číslo s ujištěním, že dřív než za hodinu na řadu určitě nepřijdu. Nicméně záhy se ukázalo, že jsem na špatné adrese a dostala jsem adresu jinou, kam se mám dostavit.

Takže druhý den jsem absolvovala pokus č. 2. Počet lidí na úřadě se dal spočítat na prstech jedné ruky, což mi sice udělalo radost, ale zároveň to dávalo tušit, že "tady něco nehraje". A nehrálo. Na oné adrese úřad podává pouze informace a podat u nich jakoukoli žádost nelze, na to je adresa třetí. Nechala jsem se tedy alespoň informovat, zda mám všechna požadovaná lejstra potřebná k žádosti a vydala se zpět k domovu, protože úřady určené k podávání žádostí ten den neúřadovaly.

Třetí pokus už vypadal nadějněji. Chvilku mi tedy trvalo, než jsem zjistila, jak funguje systém pořadí. Nikde totiž nebyla žádná pořadová čísla, ani šatní lístky. Naštěstí mě poučil jeden z čekajících - musíte sledovat, které dveře se otevřou a rychle vyrazit. Nakonec jsem uspěla a k jedné z úřednic se probojovala. K mému překvapení se ukázalo, že mi k podání žádosti chybí tři lejstra. Na informačním centru totiž údajně nevědí, jak to v praxi chodí... jak mi vysvětlila úřednice a zároveň mě uklidnila, že chybějící lejstra můžu poslat poštou. Mělo to jen jeden drobný zádrhel - muselo to přijít poštou následující den. Po té, co jsme si vysvětlily, že chybějící lejstra nejde vyřídit tak, aby poštou dorazila na úřad druhý den, jsme se dobraly k tomu, že se uvidíme ještě jednou příští týden.

Čtvrtá návštěva úřadu už byla finální. Způsob určování pořadí už jsem znala. Sice jsem byla s úřednicí domluvená, že nemusím čekat a můžu jí dokumenty rovnou donést, ale obávala jsem se rány kabelkou do hlavy. Po nějaké době čekání jsem se ale přeci jen dostala na řadu. Dokumenty byly v pořádku, vše klaplo. Teď už počkat jen 3 měsíce, než mi dá úřad vědět, co rozhodl.

Teď na mě čeká na poště dopis z onoho úřadu. Jen doufám, že je v něm rozhodnutí a nikoli upozornění, že chybí nějaké lejstro, protože na úřadě neví, jak to u rozhodování chodí... :-)

P.S. Vše dopadlo dobře a v dopise bylo kladné vyjádření k mé žádosti.